Víte, já si vždycky myslel, že je to metafora. Biblický vtip o zikkuratu Etemenanki a městu Babylonu, jako centru impéria, kde zněly stovky jazyků. Myslel jsem, že je to varování před lidskou pýchou, před snahou vyrovnat se Hospodinu. Myslel jsem, že jde o smutné konstatování lidské omezenosti, že ani ta největší díla a největší říše nevydrží a nakonec padnou.

Teď, když se dívám kolem sebe, začínám tento biblický příběh brát mnohem více doslovně. Nám se totiž na tom našem společném díle také nějak matou jazyky. Už pětatřeicet let stavíme naši liberálně demokratickou společnost a evropskou integraci, utratili jsme za to obrovské peníze, obětovali jsme značnou část suverenity, vzdali jsme se části našich daní, které teď místo nás vybírá EU, přijímáme zákony, které si přejí v Bruseli, odstranili jsme nejen vnitřní hranice, ale i ty vnější, dopustili jsme kvalifikovanou většinu (která teď rozhodla o dlouhodobém zmrazení ruských aktiv) a podle původních záměrů jsme měli být ve světě majákem svobody, demokracie i sociálních jistot.

Měli jsme jít příkladem celému světu. Podle nás měli ostatní řídit své hospodářství, ohledy k pracujícím i enviromentální opatření. Evropská unie se měla přiblížit Božímu ráji, měla vést, inspirovat, strhávat svým leskem i hospodářskou silou.

Ale zlomilo se to vlastně už dávno. Jen jsme si toho nevšimli.

Kdy jsme si přestali rozumět? Kdy slovo „demokracie“ začalo mít pro různé skupiny různé významy? Kdy se stalo, že šifrovaný telefon Víta Rakušana v rukou jeho dětí je pravda pravdoucí a telefon Filipa Turka v rukou jeho kamarádů je jasná lež? A nebo naopak? Kdy se stalo, že demokracie je, když vládne Dozimetr, kampelička a šmelí se Bitcoiny, zatímco když vládne Čapí hnízdo, jde o jasnou diktaturu? A nebo naopak… Kdy se stalo, že každý, kdo nesouhlasí, je ruský agent a nebo zaprodanec Bruselu?

V posledních letech jsem se setkal se spoustou lidí a velmi často jsem slýchal, jak lidé nemohou doma říkat své názory před dětmi, protože by jim odepřely vnoučata. Nemůžeme mluvit o politice, protože bychom se rozhádali. Nemůžeme říkat, co si myslíme, protože to znamená vyhazov z práce. Sousedé, které jsem doma hostil, kterým jsem půjčoval nářadí, zásoboval je obilím pro jejich zvířata, naléval jsem jim víno a roznášel výslužky ze zabijačky, pak stáli s transparenty, že mě v Miroslavi nechtějí… Naše jazyky jsou zmatené, nerozumíme si navzájem.

Je to sice pořád čeština, ale liberálové vyjadřují stejnými slovy něco úplně jiného, než my. Vlastně už jsou dvě češtiny. Jedna říká, že demokracie je Brusel a druhá říká, že demokracie je mimo Brusel. Stejnými slovy popisujeme válku na Ukrajině, ale docházíme k úplně jiným závěrům. Plukovník Foltýn příkopy nevynalezl, on jen nahlas řekl, že jim bude lépe, když se s námi už vůbec nepotkají. Jejich káře sice chybí jedno kolo, ale to druhé má radost, že celý náklad potáhne samo.

Slova ztratila svůj význam, tím pádem jsme přišli o společnou řeč a je to tragédie. Už prostě nestavíme společné dílo, už se jen hádáme o zásluhy, společný evropský i český dům zatím vesele chátrá a ukazují se všechny chyby, které otcové zakladatelé udělali. Nikdo je ale neopravuje, protože se ani na nich už nedokážeme shodnout. Úřednické ptydepe je nestravitelné už svou délkou. V zemi, kde platí milion zákonů prostě není svoboda, protože každý den něco porušujeme.

Do toho pak přicházejí vnější aktéři… Trump je něco jako Kýros Perský. Babylon nebyl dobyt, ale prostě otevřel brány. A jak je otevřel jednou, otevřel je pak ještě mockrát. K ničemu byly obrovské hradby i Mardukova cesta. Ištařinu bránu nikdo nechtěl bránit, protože nebylo co bránit. Podívejte se na německou mládež, která demonstruje za podporu války na Ukrajině, ale stejně vehementně demonstruje proti vojenské službě…

Na konci biblického příběhu o Babylonské věži není žádný šťastný konec. Není tam žádný hrdina, který by opět sjednotil rozhádané. Není tam žádný Mesiáš, který by přinesl lidem Boží království. Je tam jen to, že lid byl rozehnán po celé zemi. Zůstal jen zmatek, který byl tak velký, že zůstal v paměti až dodnes. Když lid ztratí společnou řeč, nedá se udělat VŮBEC NIC. Přijdou jiní, kteří si to převezmou. Dějinám nevadí temná staletí.

I to už se stalo. Stačí si zajet v Německu na vánoční trhy. Nebo do Bruselu… nebo do Paříže. Už jsou tam jiní. Jsou jednotní. Nedopustí, aby jejich se jejich jazyk měnil. Nedopustí, aby se Korán jinak vykládal. Zatímco my si ohýbáme Bibli i Ježíše podle LGBTNSDAP potřeby, zatímco církve žehnají homosexuálním svazkům a zpochybňujeme všechno, co bylo našim otcům svaté, muslimové tohle nedělají. Hlídají si velmi pečlivě, aby platilo každé slovo, které jim dal Mohamed. Proto vyhrávají jejich politici volby. Jsou prostě jednotní, mají stejnou řeč a hlídají si, aby stejná zůstala. Oni se nehádají o pojetí liberální demokracie ani o výši daní. Oni mají šaríju a tečka.

Poslední čtyři roky jsme se snažili bojovat. Udělat, co je v našich silách. Zkusit to, co ve své době dokázal Orbán v Maďarsku. Dosáhnout pohodlné ústavní většiny a pokusit se znovu sjednotit národ. Nepodařilo se… a já se trochu obávám, jestli už není prostě pozdě. Jestli to zmatení jazyků nedošlo už příliš daleko. Obávám se toho, čeho se teď nadějeme na Evropské radě (palec nahoru Babišovi, že české ručení za reparační půjčku odmítá). Obávám se, co z toho pro EU (ale i pro nás) vzejde. Obávám se, jak vypadá v praxi, když je rozeštvaný lid rozehnán po celé zemi…

Ostatně, už i Fórum 24 cituje britského profesora Betze, že jsou naplněny všechny podmínky pro občanskou válku.. Minimálně tam, na Západě, kam chceme patřit, protože podle Danuše Nerudové je tam bezpečí. Upřímně se modlím za to, aby výkřiky Marka Rutteho i ostatní chciválků, že se musíme urychleně připravit na válku a zahájit preventivní údery, jsou jen takovou poslední křečí. Modlím se, aby zvěsti o ukrajinské špinavé bombě byly skutečně jen propaganda.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.