Zachránit alespoň něco…

Před sto padesáti lety stavěli naši předci obrovské stavby ze žuly a mramoru plné uměleckých děl a leštěných podlah. Postavili Národní divadlo tak, že v podstatě postavili tři. Nejprve to Prozatímní, pak Zítkovo Národní, pak to shořelo a tak obě divadla propojili dohromady a postavili znovu. Následně postavili Obecní dům a ohromný Veletržní palác, který byl hotov rychleji, než dokončíme rekonstrukci sýpky.

Naši předci měli politické strany o statisících členech. Stavěli ohromné ocelové a mramorové veřejné budovy. Chystali se na chvíli, kdy převezmou svou zemi a vyvedou ji z habsburského jha. Žili v chudším a prostším světě, ale za sto let zvládli obnovit český jazyk, vytvořit podpůrné struktury pro Národní obrození, vytvářet kulturní a umělecká díla na světové úrovni, dosáhnout samostatnosti a udržet si historické hranice. A ještě dokázali pozvednout Slovensko a vyvést Podkarpatskou Rus ze středověku. Neuvěřitelný výkon.

Musel to být ohromný národní optimismus, který se od sprostého jazyka sedláků za sto let emancipval k samostatnosti a nezůstal nijak pozadu za mocnostmi své doby.

Teď jsme o sto let dál a budova o velikosti dvou rodinných domků je tak akorát, co reálně zvládneme… Je to vlastně tak malé, že je to pod rozlišovací schopnost mocných.

Svým způsobem je to logické. Nestavíme ji, abychom dalším počinem pozvedli českou zemi na ještě vyšší vrchol, ale abychom zachránili alespoň vzpomínku na dobu, kdy byla Vlast a národ nejvyšší hodnotou. Nestavíme ji, abychom postavili pomník českému umu, ale abychom udrželi vzpomínku na dobu, kdy lidská práce byla hodna úcty. Nestavíme Vidlákovnu, abychom předvedli světu naše průmyslové a zemědělské schopnosti, ale abychom alespoň trochu uchovali vztah k půdě a k hospodářským zvířatům. Stavíme Vidlákovnu, protože ty velké budovy z mramoru, co postavili naši předci, ty si už zprivatizovala pravda a láska.

Velké dějinné hodnoty a velké dějiné úkoly se změnily v malé. Už nemáme sílu na vyvýšení národa, už se z něj jen snažíme uchovat alespoň něco. Už se nesnažíme pozvednout jiné národy z domělého primitivismu, už se nesnažíme přinášet někam civilizaci… ani na bodácích ne. Už jsme rádi, když zachováme alespoň vlastní rodiny. Když ve shonu dnešní doby dokážeme dětem předat alespoň trochu z toho, co pro nás bylo samozřejmé a normální, můžeme se dmout pýchou, protože kolem nás je příliš mnoho těch, kteří to nedokázali.

Když se nám děti neodrodí, je to vlastně heroický výkon.

Před sto lety naši předci snili o zkrácených vzdálenostech, o neexistenci hladu, vymýcení nemocí, snili o sociálním zabezpečení, odstranění dřiny, všeobecné zdravotní péči, snili o samostatnosti a velikosti. Snili o všeobecném vzdělání. A my se dnes, po sto letech snažíme alespoň něco z toho zachovat. Nestavíme Vidlákovny, abychom dobývali světy a ukázali lidstvu, co všechno umíme, ale aby existovala alespoň připomínka toho, co bylo. Abychom mohli dětem a vnoučatům ukázat, jak vypadá hospodářství, jak vypadá živé zvíře a jak se dělají ta nejzákladnější řemesla, která ještě nedávno uměl každý a jak vypadá úcta k vlastní zemi.

Ještě jsme neztratili naději, že bude líp. Ještě stále se pokoušíme o politiku, děláme nová média i nové neziskovky, ale už stavíme i ty kláštery v horách, protože cítíme, že nás válcuje nové stěhování národů i změny všech známých pravd a narativů. Ještě se na světovém i národním hřišti snažíme hrát v souladu s pravidly, které nám vnutili jiní, ale už se zároveň přizpůsobujeme nové realitě nikoliv světových vítězů, ale světových poražených.

Vidlákovna bude světýlkem ve tmě a přístavem v bezčasí, než základnou k expanzi. Bude zachovávat, co zachovat lze, bude řeholí k povzbuzení a bude mít ambici přežít roztříštěný svět a zachovat alespoň něco ze zlatého věku. Nebude tady proto, aby přinesla nové hodnoty, ale aby zachovala alespoň něco z těch hodnot, díky kterým stále ještě existujeme. Bude oslavou rodiny a úcty k práci. Bude připomínkou dobře obdělávané půdy, skromnosti a klidu.

Ostatně… vzniká na místě, které už pro dnešní svět není zajímavé. Bylo určeno k prodeji, ale nikdo ho za tři roky nechtěl. Zbytečné místo pro dnešní dobu. Nehodilo se dokonce ani solárním baronům nebo skladovačům odpadu z Německa. Tak moc o něj nikdo nestál.

Vidlákovna nebude chrámem na posvátné hoře, ale bude přístřeším na dlouhé cestě. Nebude ukázkou moci, ale bude místem, kde se člověk bude moci zastavit a odpočinout si. Vidlákovna nebude katedrálou, ale kapličkou pro ty, kteří chtějí i v dlouhých temných hodinách „čekat s připravenou lampou na příchod ženicha.“ Inu, velké hodnoty a velké úkoly se změnily v malé. Nejsme-li schopni zachránit svět, zachraňme z něj alespoň to, na co stačíme.

Přátelé, dovolte mi říct, že jsme právě překročili částku dva miliony korun vybraných od čtyřiadvacátého dubna, kdy jsme s projektem Vidlákovny začali. Končí další týden, kdy mohu s hrdostí říct, že stále předstihujeme plán. Stále nás víc brzdí úřední šiml, předpisy a povolení, než nedostatek financí.

Na dnešních fotkách dokumentuji, že střecha je už téměř dokončená. Ještě chybí oplechování věžičky, závětrné lišty a hřebenáče. Ještě je zapotřebí propojit okapové svody se žlaby, ale do sýpky už neteče. Připomínám, že v sobotu 29.8. bude brigáda při které musíme dovnitř nanosit dva náklaďáky řeziva a správně ho proložit, aby mohlo přes zimu proschnout. Přijeďte v ten den kdykoliv, třeba jen pro závdavek toho, jak to pak ve Vidlákovně bude chodit.

Děkuji všem, kteří tento projekt podporují. Nedosáhneme díky němu velikosti, ale zachováme alespoň něco ze světa, který jsme budovali a který byl náš.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.cz.