Mr. Merz, Tear Down This Wall

Tentokrát bude řeč o abstraktnější zdi, “die Brandmauer”, kterou ostatní politické strany v polovině minulého desetiletí postavily proti AfD. Její myšlenkou je zabránit útěku voličů, a jejím základním principem je, že AfD je nutno udržet za každou cenu v opozici, nesmí se s ní mluvit, hlasovat, nic. S německou důsledností se toho také drží.

Jenže uplynulo deset let a AfD mezitím v předvolebních průzkumech narostla z cca 10 na 30 procent. Je to přímý důsledek existence “zdi”, protože ty abstraktní zdi, nevybavené ostnatým drátem, zas tak moc nefungují. Ukážeme si proč.

První věc k vyřízení – osobně, kdybych byl Němec, bych měl problémy si na té současné politické scéně vůbec vybrat. V případě AfD se s ní shodnu na protiimigračním přístupu a na tom, že euro byl dost nedomyšlený projekt (byť v tomto směru asi už vlak ujel a voda pod mostem uplynula; eurozónu už teď nikdo úspěšně nedemontuje), ale na druhou stranu mi čím dál víc vadí ty proruské sentimenty, které tam zjevně jsou a smrdí do nebe vysokého.

Bohužel i ty vycházejí z toho, že Němci jsou jiní než my, a že je tam pro takové myšlenky takříkajíc ideový trh. V Německu žije nezanedbatelné množství lidí, kteří by vmžiku vyměnili jakési Pobaltí či Ukrajinu za levný ruský plyn, protože “divoký Východ” je jednak vůbec nezajímá, jednak předpokládají (a to patrně právem), že ten ruský zábor by se netýkal samotného Německa a zarazil se někde na východ od jeho hranic. Je to ta samá mentalita, se kterou proběhla všechna ta čtyři předešlá “dělení Polska” černou čarou po mapě. Vůči těmto lidem nebudeme my, kdo žijeme mezi Berlínem a Moskvou, nikdy nic více než nárazníkové pásmo mezi Státy, Na Kterých Záleží.

No, zkrátka, kdybych byl Němec, asi bych volil Freie Wähler, stranu akcentující decentralizaci a osobní svobodu, což je ale přesně to, co v Německu nikdy příliš populární nebylo. To jen proto, kdyby mi chtěl někdo předhazovat, že tu AfD tlačím.

Nicméně je pravda, že oni ji dost úspěšně tlačí jiní, a to právě tou existencí oné výše zmíněné zdi. Kdyby ta zeď fungovala v tom smyslu, v jakém kdysi v devadesátkách fungovala v ČR “zeď proti Sládkovi”, a preference AfD nikdy nevylezly z jednociferné zóny, tak by se nad celou situací dalo mávnout rukou. Nedá. Ono je zapotřebí si uvědomit, že existence té zdi má efekt i na druhé straně. Čím vyšší preference AfD, tím větší nutnost vytvářet různé zběsilé koalice založené jen na tom, aby se tu stranu podařilo udržet v opozici. V Sasku museli po posledních volbách složit “Keňu”, koalici ze CDU, SPD a Zelených, která neměla ideologicky žádný koherentní základ, její podstatou bylo prosté “aspoň nejsme AfD”. Ti Zelení z ní také později vypadli, protože to byl opravdu hodně nesourodý kroužek.

Tím samozřejmě dochází k určitému zglajchšaltování ostatních politických stran, zvláště ale těch dříve velkých, což je CDU a SPD. Jestliže základem jejich kampaně je dneska “aspoň nejsme AfD”, čím se od sebe vlastně ještě liší, z jakého pozitivního důvodu byste si je měli vybrat? A naopak, kdo nesouhlasí se současnou politikou, je implicitně tlačen k volbě té jediné strany, u které je zřejmé, že je vůči zmenšující se velekoalici v principiální, nesmiřitelné opozici.

Zelení tímto tolik netrpí, protože oni mají aspoň ten svůj klimafanatismus, o kterém se dá říci, že je jejich. Nemusíte s tím souhlasit, ale aspoň víte, co od nich (ne)kupujete; mají něco, co je definuje. Co ale kupujete v případě dnešní CDU a SPD? “Nejsme jako tamti,” nic víc, a na preferencích je to poslední dobou znát opravdu zásadně.

Dříve obrovské strany, které dohromady braly třeba 70 procent všech hlasů, dneska dají dohromady s bídou cca 30 procent, a toto číslo se průběžně horší vymíráním té staré generace, která tvoří jejich nejstabilnější voličskou základnu. U mladších generací, a tím myslíme “pod 60 let”, protože Německo není kdovíjak mladé, jsou ta čísla podstatně horší, a na periferiích přímo katastrofální. Zrovna v těch volbách v Sasku-Anhaltsku, které se teď tak protřásají, udělala CDU mezi mladou generací do 30 let tak bídný výsledek, že by se do toho Landtagu vůbec nedostala. O moc varovnější signál už dostat nejde.

Graf ze Saska-Anhaltska jsem sem umístil proto, že mi umožní přejít k dalšímu tématu, a to je Levice čili Die Linke. To je poctivá rudá strana (Němci ty extrémy opravdu umějí), dokonale přizpůsobená modernímu světu, kde dobře pojatá přítomnost na sociálních sítích má větší váhu než několik pluků Lidových milicí. V celoněmeckém měřítku nebývala Die Linke moc silná, jejím teritoriem byla spíše bývalá NDR, a postup do Spolkového sněmu měla dlouho nejistý. Nicméně preference se mění, Die Linke roste, a to znamená, že minimálně na místní úrovni už je i ta CDU vystavována otázce, zda jí její boj proti AfD stojí za to, aby musela začít spolupracovat s komunisty.

Nevidím žádný způsob, kterým by se ta požární zeď dala dlouhodobě držet. Pokud už zhruba třetina národa je ochotna volit stranu, o které každý den slyší z médií, jak je strašlivá a nebezpečná, tak to znamená, že ten recept prostě přestal fungovat.

Zkrátka, Frau Merkel porušila svojí imigrační politikou vážné tabu, které starý Bavorák Strauss charakterizoval slovy, že napravo od CDU/CSU musí být už jen zeď, a její následovníci toto schizma nedokázali zahojit. Teď je potřeba se nějak popasovat s následky a nejde to jinak, než jak to udělali v jiných evropských zemích: prostě tu AfD akceptovat jako novou trvalou část politické scény napravo, podobně jako učinili s podobnými stranami v Itálii, Švédsku, Nizozemsku, Španělsku, Finsku atd.

Ono to zároveň patrně utlumí její další růst a dost možná ji to i zredukuje, protože přebrat reálnou zodpovědnost za tak komplikovaný a přitom pomršený stát, jakým je v současné době Německo, je těžký úkol. Dokud AfD setrvává v systematické opozici, může “dělat svaly” a pronášet radikální návrhy. Jakmile narazí na to, jak těžké je nějaké změny skutečně udělat, tak jak ta strana, tak její voliči trochu vystřízliví. Rovněž se dá čekat, že ani jim se nevyhnou různé korupční či vlivové skandály, které se nevyhnuly zatím nikomu. To je typický průběh věcí.

Z hlediska nás, Středoevropanů, by AfD v německé vládě asi nebyla kdovíjak výhodná, ale zase je potřeba si uvědomit, že pro nás ani ta současná vláda není kdovíjak výhodná. Je až příliš krotká a opatrná vůči všemu, co si svého času prosadily různé progresivní strany a hnutí, a co se podařilo úspěšně proboxovat až na celoevropskou úroveň. Na některé posvátné krávy se sáhnout musí, ať už jde o přílišnou otevřenost evropských sociálních systémů vůči migrantům, o současné tažení za maximální dekarbonizaci, nebo o to, jak si Evropská komise čím dál více hraje na evropskou vládu, k čemuž nebyla smluvně vůbec zamýšlena. Vždycky dostáváte (a ztrácíte) něco za něco.

Zároveň by nás to přimělo k větší samostatnosti v tom smyslu, že “pomocnou ruku nejsnáze najdeš na konci vlastního předloktí”. Střední Evropa už nějak dokázala zahladit stopy komunismu a není ani tak chudá, ani tak nejistá, jako byla dřív. Nějakou zvláštní benevolenci od těch Němců nepotřebujeme. Spíš potřebujeme to, aby ty chyby pozdně merkelovské éry přiznali otevřeně a nahlas a řešili je s větší důrazností. A toho, zdá se, ten současný levostřed není schopen.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Konec článku. Pár odkazů na můj anglicky psaný Substack. V průběhu září zatím vyšly tři články:

• When Worthless Cash Floated in the River, o měnové reformě roku 1953,
• The Death that Would not Die, o smrti Jana Masaryka.
• What Shall We Do with Broken Glasses, o postupném vytrácení schopnosti opravovat věci.

Hudební epilog

Z neruského Východu.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net