Krvavé levandule a prázdná kapsa

Tento klip koluje v posledních dnech hlavně po Twitteru (X), kde od Muskova převzetí vymizela většina cenzurních mechanismů, ale nejsnazší je nalinkovat jej sem z YouTube, proto jej máte zde. Je z Bruselu, kam se vzhledem k absenci jazykové bariéry násilnosti rozšířily velmi snadno.

No, jsem upřímně zvědav na dlouhodobé fungování Evropské unie, když se její oficiální hlavní město demograficky pomalu, ale vytrvale proměňuje z metropole evropského typu v novou Kinshasu. Tyto dva světy vedle sebe nevydrží existovat donekonečna a budoucí Kinshasa má daleko větší porodnost, plus navíc neustále připlouvá na dalších a dalších člunech, takže budoucnost patří jí.

(Stejně je ale fascinující uvědomit si dvojkolejnost světa, kdy se v jakýchsi datových centrech pomalu schyluje ke zrození umělé superinteligence, a zároveň jsou staletá centra západní civilizace svědky tohoto primitivismu. Asi se dá říci, že jsme daleko schopnější ve věcech vědy a techniky, než v politickém řízení vlastních zemí. Oni to holt nedělají ti samí lidé.)

Nicméně kleště, které svírají Francii, mají ještě jednu čelist, která je méně nápadná, ale podobně vytrvalá, a nelze ji ani dočasně rozehnat slzným plynem. A za tu vesměs může původní obyvatelstvo. Je to dluhová čelist, o které je na místě se dnes zmínit.

Ještě cca před 40 lety byla Francie poměrně málo zadlužená země. Její zadlužení se vyvíjelo zhruba stejným tempem jako u sousedního Švýcarska.

Trendy se oddělily roku 2001, kdy si Švýcaři v referendu odhlasovali ústavní dluhovou brzdu a jejich další zadlužování se v podstatě zastavilo. Dnes má Švýcarsko velice zdravé státní finance a náklady na obsluhu státního dluhu jsou zanedbatelné, kolem 1 % federálního rozpočtu; další srovnatelnou částku platí kantony. Na mezinárodních trzích jsou Švýcaři považováni za jedny z nejspolehlivějších věřitelů, čemuž odpovídají nízké úroky, které platí. (Jo, přátelé, kdybychom v ČR platili pouhých dvacet miliard na úrocích ze státních dluhopisů, to by se nám žilo.)

Francie se vydala opačnou cestou, a to budování velmi nákladného pečovatelského státu. Více rozbujelý sociální systém abyste na světě pohledali; jen na důchodech vyplatí 14 procent celého HDP, tedy nějakých 422 miliard eur ročně. Francouzský stát utrácí 57 % HDP s perspektivou dalšího růstu, přičemž
celkové sociální výdaje činí 32 procent HDP, což je hodně i na poměry EU.

Tak nákladný sociální stát už nejde ufinancovat pouze z daní, protože poté, co oholíte lidi o půlku jejich příjmů, začnou mít problém zaplatit i běžné složenky. Pokusy o další utahování šroubů také vedly před několika lety ke hnutí Žlutých vest.

Jenže jakýkoliv pokus o redukci tučného sociálního systému vede s železnou pravidelností k dalším pouličním násilnostem, přičemž na těch se kromě krajánků z Kinshasy vesele a hojně podílí i bílí Francouzi. Francie má vůbec velký a dlouhodobý problém s glorifikací politického násilí, který začíná už u národní hymny, a všechny snahy o reformu vždycky narazí na hořící ulice.

Cestou nejmenšího odporu se tak stalo financovat stát na dluh. Jenže to v posledních letech vedlo k prudkému nárůstu zadlužení.

Procentuálně vzato vyskočila Francie v rámci EU na třetí místo za Itálií a Řeckem, jenže procenta neříkají o situaci všechno. Italové a Řekové mají dnes svoje zadlužení pod kontrolou a jejich dluh spíš mírně klesá, i když platba úroků zůstává těžkým břemenem. Paříž nemá pod kontrolou nic a naopak se nachází na pěkně šikmé ploše – letošní deficit státního rozpočtu překročil pět procent HDP. Investoři si toho začínají všímat a Francie už platí vyšší úroky než některé francouzské firmy, což odráží rostoucí nedůvěru investorů v to, jestli dokáže stát svoje závazky dlouhodobě plnit.

Toto se ale vůbec neprojevuje v politické debatě. Dva favoriti voleb, Le Penová a Mélenchon, se liší jen v tom, kdo by utrácel víc. Le Penová prosazuje snížení věku odchodu do důchodu na 62 let (přítom už i současných cca 63 je na poměry Evropy nízká laťka) a Mélenchon dokonce na 60 let, přičemž zrovna od Mélenchona by se dala čekat i nějaká výrazně větší štědrost vůči imigrantům, kterou Le Penová nejspíš projevovat nebude. Otázka, kde se na takové vícenáklady vezme, zůstává stranou, resp. se odbývá vágními sliby jako „více zdaníme bohaté“. Tolik boháčů ovšem Francie nemá a Mélenchon si také nedávno veřejně pohrával s myšlenkou, že tu část státních závazků, kterou drží centrální banka, by jednoduše vypověděl.

Což o to, suverénní stát může vyhlásit de-facto bankrot a mnohokrát se tak také v historii stalo. Co ale nikdo neumí, je přimět pak cizí věřitele, aby mu pak dále půjčovali, a přitom je patrné, že Francie už bez dalšího půjčování hospodařit nedokáže. Nemá ani tiskárnu na eura, aby rozředila svůj dluh inflací. Ta se nachází ve Frankfurtu a poslouchá jiné pány.

Vždycky je zajímavé sledovat, střetne-li se neodolatelná síla s nepohnutelnou překážkou. A budoucí konflikt mezi někým, jako je Mezinárodní měnový fond, a národem, který raději zapálí centra měst, než aby přestal žít nad svoje poměry, bude nepochybně velmi spektakulární.

Ale asi bychom si neměli moc plácat po ramenou. České státní dluhopisy jsou zhruba stejně drahé jako ty francouzské, což indikuje, že mezinárodní trhy nás považují za potenciální slabý kus. Náš dluh je sice daleko menší než francouzský, v procentech HDP i v absolutním čísle, ale je pěkně drahý na obsluhu. Praha má sice naštěstí ke Kinshase daleko, ale ve věcech hospodářských bychom se měli inspirovat spíš u těch Švýcarů, jinak bude jednoho dne zle.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Edith Piaf zemřela poněkud tragicky na následky kombinované závislosti na alkoholu a morfiu. Její poslední slova údajně zněla “Za každou pitomost, kterou v životě uděláte, musíte časem zaplatit.”

No, ano. Co k tomu dodat.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net