Dneska si dáme Šafra… On si mě totiž zase jednou bral do huby. Vyčítá mi, že když se Ukrajině nedaří, tak mluvím o míru a když se Ukrajině daří (jako třeba s útokem na ruské strategické letectvo), tak mluvím o tom, že se přiblížila jaderná konfrontace. Samozřejmě o tom psal naplněn nenávistí proti všemu ruskému, ale i slepé kuře občas najde zrno a Pavel Šafr se tentokrát přiblížil k jádru celého problému. A tak si kolem toho uděláme celý článek.

Svou poslední šikanu jsem zažil v prvním ročníku na střední škole. Bylo mi tehdy čtrnáct let, ještě jsem nedorostl na svou současnou výšku, měl jsem tehdy metr čtyřicet osm a byl jsem suverénně nejmenší ve třídě. Žádný dnešní šarm elektrického úhoře (nebo spíš elektrického úborečka) ze mě tenkrát nesršel, byl jsem v novém kolektivu, počínal jsem si tam neohrabaně a tak se při jednom půldni dílen stalo, že mě jeden spolužák přimáčkl k ozdobným mřížím, posmíval se mi a zval ostatní, že dají společně Dáníkovi do huby.

Já v tu chvíli držel v ruce šroubovák. Ty mříže měly hroty, takže to docela fest bolelo, když mě na ně namáčkl, měl jsem ten den špatnou náladu, asi jsem měl i hlad a samozřejmě jsem měl strach a tak jsem si to vůbec nevyhodnotil jako klukovinu, či nadsázku a nějak se mi srovnalo v hlavě, že jsem doopravdy ohrožený a nemohu utéct. Těch několik desítek vteřin, co mě držel, na tuto úvahu stačilo. Zbytek udělalo tělo samo. Měl jsem v ruce ten šroubovák a použil jsem ho. Bez nadhledu, s pocitem ohrožení života…

Výsledkem bylo, že se mě už nikdo nikdy na střední škole nedotkl. Spolužákovi se nestalo nic vážného, ale mohl jsem ho zabít a v té chvíli jsem ho chtěl zabít. Nikdy by mě nenapadlo, kolik síly a přímočarosti se ve mně našlo. Nemusel jsem umět žádné kung fu a neodzbrojila mě ani půlka třídy. Šroubovák jsem pustil z ruky až pominul ten pocit ohrožení. Několik týdnů se o tom po třídě mluvilo… jak jsem „nevyprokovaně zaútočil,“ vždyť mě „jen“ držel a byla to sranda,ne?

Podobnou příhodu prožil můj pětiletý syn s naším jezevčíkem, který má zlatou povahu. Vždycky si nechal všechno líbit a když dětské dráždění přerůstalo míru, prostě si zalezl někam, kam za nim nemohly. Jednou se ovšem synátorovi podařilo ho překvapit v koutě, odkud on nemohl uhnout. A najednou se v něm projevil vlk. Ne hned. Chvíli se v tom koutě nechal provokovat a jen vrčel. A pak najednou, když neměl jak utéct, tak vyrazil do boje. Obešlo se to roztrženou nohavicí a syna zachránilo, že to nebyl pitbul… Ale od té doby se všechny moje děti chovají k psům s náležitou úctou.

Pavel Šafr a jeho libtardí kamarádi si myslí, že válka na Ukrajině je imperiální. Putin chce obnovit impérium a proto zaútočil na Ukrajinu. Neměl k tomu vůbec žádný důvod, rozšiřování NATO ho nijak neohrožovalo, Amerika ani Evropa nikdy Rusku nechtěly uškodit, jen chtěly přijmout Ukrajinu do své náruče a vůbec – co Západ dělá, to dobře dělá. Takže ať Rusko drží hubu a neplete se do suverénních států. Co je za hranicemi Ruska, to ho nemá co zajímat, i kdyby to byla základna Severoatlantické aliance… My Rusku nic neděláme, jen je to taková demokratická švanda, ne?

My, dezoláti, si naopak myslíme, že Rusko vede válku existenciální. Rozšiřování NATO si nevyhodnotilo jako banalitu. Pozvání Ukrajiny do NATO nepochopilo jako drobnou lapálii. Majdan si vyhodnotilo jako hrozbu. Hrozbou bylo i vypovězení pronájmu Sevastopolu, protože to je jediný plnohodnotný ruský teplomořský přístav. Minské dohody, které byly uzavřeny pro získání času na vyzbrojení Ukrajiny, jak řekla sama Mutti Merkel, Putinovi na klidu také nepřidaly.

Rusko se cítilo být zahnáno do kouta a zareagovalo tak, jak to v podobných případech bývá.

Nebudu se tady pouštět do rozborů, zda byly ruské obavy oprávněné. Současná americká administrativa je za oprávněné považuje a její vyjednavači o tom nahlas mluví. Tři čtvrtiny světa je považují za oprávněné a já osobně se jim nedivím, protože jsem si také kdysi vyhodnotil jistou klukovinu jako fatální ohrožení.

Pavlík Šafr může stokrát argumentovat, že Rusko nemělo důvod být ohroženo a nebylo vyprovokováno, ale to nerozhoduje Šafr, ale ruská vládnoucí moc (všimněte si, že neříkám vláda). Navodit pocit ohrožení není nijak těžké. Stačí jezevčíka překvapit v koutě. Ale pak už se to normálními prostředky řešit nedá. Já jsem tehdy také pustil šroubovák z ruky, až když ode mě všichni udělali deset kroků vzad a přišel učitel. Bohužel, na mezinárodní scéně žádný takový učitel není, protože Spojené státy se za posledních třicet let staly jen prvním mezi rovnými. Není dobré dráždit ani to nejslabšího ve třídě.

Imperiální dobrodružství může jaderná velmoc ukončit. Prostě se to nepovedlo. Spojené státy to musely udělat mockrát a nikdy to neznamenalo fatální ohrožení celé planety. Rusko se také stáhlo ze svých imperiálních dobrodužství bez fatálních následků. Stáhlo se Afghanistánu, stáhlo i rakety z Kuby, stáhlo poradce z Angoly a zřejmě se stáhne i ze Sýrie. Kvůli tomu Putin červené tlačítko mačkat nebude a na (jeho) funkci to nebude mít vliv.

Ale Ukrajina, to je existenciální konflikt vzniklý z pocitu fatálního ohrožení a je úplně jedno, nakolik byl tento pocit oprávněný. Ale sdílí ho tak velká část ruské společnosti, že kvůli tomu akceptují tříletou plnotučnou válku s desítkami či možná i stovkami tisíc obětí a když Ukrajina zasáhne ruské strategické letectvo, tak nevolají po ústupu, ale po obsazení celé Ukrajiny a vybombardování Evropy do doby kamenné. Jste si jisti, že to neudělají? Se mnou si spolužák byl také jistý, že ten šroubovák nepoužiju.

Víš, Pavlíku, my nejsme žádní kolaboranti. My jsme si jen vyhodnotili, že Rusko koná nikoliv z imperiálního rozmaru, ale z pocitu existenciálního ohrožení a takový konflikt má jen dvě možná vyústění. Buď Rusko vyhraje a nebo jako jaderná velmoc vezme všechny sebou. V současné chvíli považuji za horší, že Rusko k ukrajinské diverzní akci zlověstně mlčí. Já jsem tenkrát s tím šroubovákem v posledních vteřinách také mlčel a kontroloval jsem si, jestli ho držím dost pevně…

Celý rozdíl mezi dezoláty a libtardy je jen v rozdílném hodnocení ruských pohnutek. A ty, Pavle, jsi poprvé udeřil hřebíček na hlavičku. Pokud se Rusku bude na frontě dařit, tak výsledkem bude rozvrácená a zničená Ukrajina, kde sto let tráva neporoste. Pokud se Rusku nebude dařit, tak bude výsledkem rozvrácená a zničená planeta, kde deset tisíc let budou mít všechny liberální kostry zářivé úsměvy. Proto vám už tři roky říkáme, že musíme ustoupit deset kroků dozadu, jinak se Rus neuklidní a dokud to nepochopíte, budou jen narůstat škody a každá eskalace nás vede k fatálnějším koncům. Naštěstí, Trump vypadá, že to chápe.

Všechny mnou pojmenované důvody vznikly už před válkou a varovali jsme před nimi dlouho. Bohužel dochází na naše slova. Po třech letech příšerné války se bude pokračovat a mezi ruským vítězstvím a ruskou porážkou je jen ten rozdíl, že ruské vítězství bude všechny míň bolet. Ale s každým dnem války bude bolet o trošku víc. V této válce se nedá vyhrát, jen méně prohrát a my mluvíme o míru, protože s každým dalším dnem se evropská prohra nezmenšuje, ale zvětšuje. Každým dnem války budou následky naší prohry horší.

Ten můj spolužák si také tehdy myslel, že mu ode mě nic moc nehrozí. Všechny výhody měl na své straně. Ale mně to tehdy bylo jedno, protože jsem se prostě cítil fatálně ohrožen a nedopadlo to podle svalového HDP ani podle třídních výdajů na zbrojení.

Mimochodem… když nás, Pavlíku, budete tlačit do kouta a dělat z nás kolaboranty, když nás budete kriminalizovat a volat po našem potrestání, když budete ohýbat volby a posílat na nás Oganesjanovské bojůvky, když kolem nás budete vykopávat příkopy a ploty, tak se pak jednou nedivte, kdybychom si to nevyhodnotili jako demokratické evropské hodnoty, ale jako fatální ohrožení. Pak už se budete moci jen modlit, abychom byli jako jezevčík a ne jako pitbul. Jak to řekl Jordan Peterson? Co dokáží silní muži není nic proti tomu, co dokáží slabí muži!

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy, samolepky a odznaky z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“

Kdo potřebuje jednoduché placení, nově nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600

A protože prezident vyhlásil volby a je třeba vyhovět byrokratické buzeraci, tož doplňuji: Zadavatel, zpracovatel – Hnutí Stačilo!

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz