Na posledním únorovém jednání Senát definitivně schválil novelu zákona o dětských skupinách. Hlavní předkladatel, lidovecký ministr Jurečka hovoří o návrhu jako o prorodinném opatření umožňujícím rodičům slaďovat rodinný a pracovní život. Stejně tak je návrh prezentovaný jako svoboda volby. Jenže ani jedno, ani druhé to tak úplně není. Respektive stále je hlavní tezí, že péče rodiče o vlastní malé děti není hodná ocenění. Naopak ocenění si zaslouží ti rodiče, co se vrací do práce co nejdříve. Práce, vydělávání peněz a odvody na daních a seberealizace jsou to nejdůležitější. Že toto tvrdili sociální demokraté, kteří zmizeli v propadlišti dějin není překvapivé. Problém je, že pocukrovanější verzi říkají i lidovci a vládní koalice podporovaná velkým množstvím hlasů opozice. Kdy už konečně přijde revoluce a zásadní změna? Kdy konečně politická reprezentace přestane provádět sociální inženýrství a pobídkami nahánět co nejvíc rodičů do práce i když si to velká část společnosti nepřeje? Kdy konečně dá skutečnou ekonomickou možnost svobody volby? Kdy začne společnost a politická reprezentace uvažovat o tom, že dospělí se mají přizpůsobovat potřebám dětí a ne děti potřebám dospělých?

Chceme k této revoluci přispět. Schválená novela o dětských skupinách je jen jedno z mnoha opatření, které rozbourává náš celkem robustní systém péče o děti, který nám v západních zemích závidí. Pouhé dva dny před hlasováním v Senátu jsem v Londýně slyšel příspěvek Ericy Komisarové1, který byl balzámem na duši, protože zmínila mnohé věci, co u debaty o dětských skupinách stále dokola marně opakujeme, ale velká část politické reprezentace je nechce slyšet. A to především, že velké množství dětí a mladistvých čelí výrazným problémům v oblasti psychického zdraví2. Erica Komisarová ale správně uvádí, že prvořadě za psychické zdraví dětí nesou odpovědnost právě rodiče dítěte a existují způsoby, jak psychickým problémům dětí čelit péčí a výchovou, která vytváří samostatné a odolné jedince, kteří se mohou podílet na budování komunit pro lepší svět a pomoc slabším. A co vlastně při bídě debat o dnešní rodinné politice stačí slyšet, aby srdce zajásalo?

Především, že děti potřebují mámu a tátu. V některých letech dokonce zásadně a nezastupitelně, zmiňuje vývojovou psychologii a teorii attachmentu, učení se empatie a zvládání svých emocí a citů skrze své rodiče. Pokud není dítěti poskytován pocit bezpečí, stability a fyzické i mentální přítomnosti rodiče, pak to má následky na psychické zdraví dětí. Je správné říct, že nejrozšířenější forma týrání dětí v dnešní době není fyzické násilí, ale ignorace a lhostejnost k vlastním dětem a jejich nepřijetí takových, jaké jsou.

Zároveň Komisarová rozbourává obvyklou tezi, že nemusíte trvátit společně jako rodina hodně času, stačí ho strávit kvalitně. Naopak. Je třeba dětem dávat čas a svou pozornost. Minimálně ze strany jednoho rodiče v kriticky důležitém období 0-3 let věku a druhém období 9-25 let. Je třeba ho dětem dávat více, protože čas s dětmi už nikdy nevrátíte. Není třeba dětem kupovat vstupenky do drahého akvaparku na 90 minut, které mají vynahradit tátovu úplnou absenci doma. Stačí být s dětmi fyzicky i mentálně přítomen.

Komisarová, sama žena nepochybně úspěšná, uvádí jako příklad, že není možné mít vše zároveň. Že život je o prioritách, ale zároveň, že život je dostatečně dlouhý na to, abychom se pro děti nemuseli sebeobětovat absolutně. Jako příklad uvádí, že chtěla napsat knihu když byl její syn malý. Psaní knihy ale odložila na později, protože viděla, že její syn ji teď zrovna potřebuje.

Komisarová zmiňuje, že první tři roky dítěte jsou pro jeho vývoj velmi důležité. Hnutí za práva žen ve 20. století přineslo mnoho pozitivních změn pro práva žen, ale ve spojení se sílícím individualismem má i své stinné stránky. Hlavními oběťmi jsou především děti a vztahy.

Proč to všechno uvádím v článku o dětských skupinách? Protože to spolu zásadním způsobem souvisí.

Dětské skupiny jsou představovány jako prorodinné opatření. Jenže ani za lidoveckého ministra MPSV nebylo schopno pojmout ne moc originální myšlenku, že vývojová psychologie, teorie attachmentu a zástupy terapeutů a dalších uvádí, že v případě absence rodiče (typicky matky) je dítě vystaveno vyšší míře stresu a to může mít závažné důsledky pro jeho psychosociální vývoj, proto je otázka, proč by měl stát k takovému jednání motivovat3.

Zároveň není velká část politické reprezentace schopna pochopit, že svoboda volby by zde měla být i pro ty, kdo si cení důležitosti času stráveného s vlastními dětmi doma do 3 let věku.

Těm ale žádnou adekvátní ekonomickou pobídku ve výši státního příspěvku 10 900 Kč měsíčně nenabízí, tudíž se nejedná o žádnou svobodu volby.

Naopak stát jako efektivní sociální inženýr posílá zatím rezistentní společnosti (dle průzkumu IPSOS ⅔ respondentů do 45 let nesouhlasí se zkrácením rodičovské dovolené)4 jednoznačný vzkaz. Stát jasně říká: „Dáš-li dítě do dětské skupiny co nejdříve, pošleme ti (na jeho místo v dětské skupině) peníze a ještě si zlepšíte rodinný rozpočet, jelikož budeš mít domácnost se dvěma příjmy.”

Důkazem výsměchu pečujícím rodičům o vlastní děti je to, že bude možné si zřídit sousedskou dětskou skupinu, ve které budete mít jako rodič i svoje děti (nejen na 7 hodin, ale na 24/7), ale finanční příspěvek na péči od státu dostane jen za děti cizí. Uvidíme, jak si s tím poradí kreativita lidí.

Jurečkův návrh před projednáním v Poslanecké sněmovně obsahoval návrh, že dětské skupiny nebudou časově pro děti nijak omezeny, takže budete moci do dětské skupiny umístit roční dítě například na každý pracovní den třeba i na osm hodin. Takový návrh si nedovolila předložit ani ministryně Maláčová za ČSSD. Jenže zároveň matka dítěte může čerpat ještě rodičovských příspěvek. Ministrův návrh by udělal z rodičovského příspěvku porodné, jelikož by vůbec nereflektoval, zda je osoba pobírající rodičovský příspěvek o dítě skutečně pečuje.

Existuje naštěstí část politického spektra, která výše uvedené výhrady chápe, proto se rozhodla ministerskému návrhu postavit svým vlastními pozměňovacím návrhy, které ve svém důsledku aspoň částečně zmírnily největší škody. Jmenovitě se jednalo o poslankyni Ninu Novákovou (nez. za KDU-ČSL), která se svým pozměňovacím návrhem neuspěla. Naopak skupina poslanců, jmenovitě Jana Bačíková (ODS), Nina Nováková (nez. za KDU-ČSL), Martin Dlouhý (TOP09) a Michael Rataj (STAN). Na jeho vzniku má také podíl analytička ODS, Kateřina Jurigová. Ti se zastropováním péče o děti do dvou let na 120 hodin měsíčně uspěli.

Bohužel je to jen brždění patami. Je načase udělat skutečně radikální změny, nejen kosmetické. Vím, že situace jsou velmi individuální. Ale především, že za své děti jsou primárně zodpovědní jejich rodiče. Tudíž rozhodnutí, zda dají děti do dětské skupiny má být jen na nich. Jen k tomu nemá stát umetat cestu a ekonomicky motivovat. A zároveň co nejvíce podporovat ty, kdo se rozhodnou pečovat o své děti do 3 let sami.

I proto už nyní pracujeme na návrhu revolučních změn, které dáme k dispozici nově zvoleným poslancům, protože někdo začít musí.

Musíme umožnit skutečnou svobodu volby. Ale především musíme jasně říci, že zájem na vyšší odvodech na daních nesmí převážit nad nejlepšími podmínkami pro děti a rodiny.

[1]  Komisar. Erica: „Soustředění se na sebe nebo oběť? Co je třeba udělat pro obnovu duševního zdraví příští generace”, ARC 2025.

[2] Nirmita Panchal, “Recent Trends in Mental Health and Substance Use Concerns Among Adolescents” Kaiser Family Foundation, říjen 2023,

[3] Tottenham, N. (2012) Risk and Developmental Heterogenity in Previosly Institutionalized Children,. Journal of Adolescent Health.

[4] IPSOS, České ženy v roce 2023, SOLVO, kvantitativní výzkum, N= 2010 respondentů, CASI, sběr dat realizován 3. 7. 2023 – 18. 7. 2023

Jan Gregor

Článok pôvodne vyšiel na portáli Aliance pro rodinu.