Před hysterickým víkendem jsme skončili u vyjednávání s Ruskem…

Jednou jsme se vyspali a v pátek ráno se z narativu „s Ruskem se nejedná“ a „Rusko nás na podzim napadne“, stal  narativ „jsme hrdí na našeho prezidenta, že bude za Unii jednat s Ruskem“.

To ale samozřejmě najednou znamenalo, že Putin už se nemůže nazývat Hitlerem nebo hnusným diktátorem a vrahem, protože existuje riziko, že náš skvělý prezident může být nakonec velkými vůdci Unie skutečně jako vyjednavač vybrán a třeba bude muset.. ani nepomyslet.. Putinovi podat k pozdravu ruku. Ano, i to patří k vyjednávání.

Pak přišel hysterický víkend, ve kterém se tento narativ změnil na narativ „česká vláda chce zrušit demokracii“ a jelikož jeste není jasné, jaký bude narativ zítra, tak si nyní můžeme říci, jak vlastně Moskva na ten překotný vývoj unijních narativů vůbec reagovala.

Evropské řeči o přípravách na válku s Ruskem označil cynik Putin za politickou schizofrenii a dodal, že ale doufá, že to přejde, jako by mluvil o nějaké psychické indispozici.

Peskov pak vzkázal, že evropského vyjednavače uvítá, zvlášť pokud bude chtít přispět k míru, ale podle něj EU o vyslání vyjednavače dlouho mluví, ale buď ho nedokáže vybrat, nebo k tomu nemá odvahu.

Z vyjádření se zdá, že je Kremlu úplně jedno, jestli Unie vyšle Meloni, dánskou Frederiksenovou, norského premiéra Støreho, finského prezidenta Stubba nebo Pavla, což je těch pět kandidátů, o kterých byla v tom velmi oslavovaném článku The Telegraphu řeč.

Náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Gruško to řekl poměrně přímo, osobnost evropského vyjednavače nemá pro Moskvu zásadní význam, rozhodující je s jakou pozicí a mandátem přijede.

Takže zatímco my už řešíme, komu bude historická úloha nejvíce slušet, Rusové se ptají, co vlastně chce Unie projednávat.

A podle mého oprávněné. Evropa se nejenže nemůže shodnout na osobě, o veřejně představitelné realistické společné vyjednávací pozici se teprve bude jednat. Chce okamžité příměří, nebo konečnou mírovou dohodu? Co je připravena nabídnout a co požaduje výměnou? Jaké bezpečnostní záruky chce pro Ukrajinu, kdo je poskytne a kdo ponese náklady?

A především, dostane její vyjednavač pravomoc o něčem rozhodovat, nebo bude muset po každé větě telefonovat do sedmadvaceti hlavních měst?

Už ve zprávě Telegraphu zaznělo od diplomatického zdroje, že se Evropa musí nejprve shodnout, že s Rusy potřebuje jednat, poté kdo bude jednat a potom na tom, jakou pozici bude vůbec zastávat.

Bude moci hledat dosažitelnou dohodu včetně bolestivých kompromisů nebo pouze opakovat dosavadní požadavky a po návratu oznámit, že Rusové opět nesouhlasili?Protože na druhou variantu opravdu nepotřebujeme historickou osobnost. Stačí odeslat dosavadní tisková prohlášení Kallasové.

Evropa má u těch rozhovorů být, jenže vlastní diplomatická role vyžaduje také vlastní představu o řešení a ochotu převzít za ni odpovědnost. Nestačí chtít být u jednání jen proto, aby o nás nerozhodovali ostatní, a současně se doma bát vyslovit cokoli, o čem by se skutečně dalo vyjednávat.

Takže možná by se to rozhodování mělo otočit. Nejprve si vůbec vyjasnit, co má evropský vyjednavač prosazovat, a teprve potom dle toho uvažovat, kdo se pro tu práci hodí.

Vybírat nejdřív člověka a teprve potom přemýšlet, co má dělat, je sice v evropské politice zavedený a osvědčený postup, ale pro ukončení války by možná stálo za to zkusit opačné pořadí.

Pavel Šik

Článok pôvodne vyšiel na Facebooku používateľa Pavel Šik