Otázky nad Staromákem

Nicméně je zajímavé to pozorovat. Co vede desetitisíce lidí k tomu, že místo aby byli někde na horách nebo třeba doma s knížkou, jedou na demonstraci. To vlastně žádná záhada není. Ti lidé si prostě vytvořili návyk. Potřebují každých pár měsíců znovu zažít tu atmosféru. To napětí. Ten pocit, že tvoří dějiny. Že jsou u toho. A okázale ten pocit předvádět. Podívejte se, jak jsme skvělí! Podívejte se, jak jsme sexy. Až po tři redaktorky, které se na internetu vytahují, že při prezidentovi projevu vlhnou (nevymýšlím si!). A tenhle pocit si jde naproti s neziskovkami, které se živí tím, že takové akce organizují. Podobně, jako si jdou dealeři drog naproti se závislými narkomany.

Zajímavější otázka, jak je možné, že jim stačí tak ubohé zdůvodnění. Jediný důvod k masové demonstraci je ten, že ministr napsal neformálnímu spolupracovníkovi prezidenta, že bude tvrdě usilovat o prosazení svého požadavku. No a co jinému měl dělat? Měl mu psát, že mu na té věci nezáleží? Ta záležitost je neuvěřitelně banální. Jak je možné, že jim to stačí?

A tady se rýsuje odpověď, které vede k jádru věci. Nezáleží na tom, co se děje. Záleží na tom, jaké emoce to vyvolává. Jestli ta nanicovaná esemeska vyvolá stejné emoce jako únos či vražda prezidenta, pak je to stejně důležité jako únos či vražda prezidenta.

To je obecný princip. Nikdy nereagujeme na vnější události. Reagujeme na jejich obraz v naší mysli. Ten obraz je do značné míry kolektivním konstruktem. A především reagujeme na emoci, které to vyvolává. To je tak ve všech oblastech života. Politika se ale liší v tom, že zatímco ve většině životních oblastí je příliš velký nesoulad mezi fyzickou realitou o obrazem problém, v politice to nevadí.

Není to tak dlouho, co se poslanec Lipavský nechal slyšet, že když je Babiš premiérem, je to „v podstatě stejné“ jako kdyby po pražských ulicích jezdily ruské tanky. A okruh příznivců to akceptoval bez problémů. V čem je to stejné? Přece v těch stejných emocích. Stažení nějaké vlajky z budovy parlamentu vyvolává stejné emoce jako kdyby byli spoluobčani vražděni.

A aby to bylo spravedlivé na obě strany, je tu například „genocida v Gaze.“ Výrazem genocida rozumíme systematickou snahu o vyvraždění veškeré populace. Gaza má dva miliony obyvatel. Genocida v Gaze by tedy měla obnášet 1,8 milionu mrtvých. Nebo aspoň 1,5 milionu mrtvých. A kolik, že tam bylo lidí zabito? Nejvyšší odhady uvádějí 50 tisíc za dva roky války (pro srovnání: za tu dobu se v Gaze narodilo přibližně 120 tisíc dětí). Snad je možné mluvit o bezohledně vedené válce, ale co to má společného s genocidou? No přece stejné emoce!

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com