Základní popis zločinu a jeho dohry (policie spoutala umírajícího mladíka a nechala si od vraha namluvit, že jej oběť rasisticky urážela) už jste si mohli přečíst všude možně. (Echo24, iDnes). Pojďme se tedy trochu podívat na kontext.

V Británii už dlouho sílí pocit, že policie a stát obecně se až příliš zaměřuje na verbální přečiny a přitom mu uniká vážná kriminalita.

Kolem 30 osob denně je zatčeno za příspěvky na sociálních sítích (loni se o tom vedla debata v Horní sněmovně). Při porovnání počtu obyvatel bychom zde v ČR měli cca 4-5 takových zatčení denně, což se ani za minulé vlády nepovedlo, ač věřím, že pro některé jedince by to byl splněný sen.

Roku 2014 vznikl ve Spojeném království absurdní registr “nenávistných nezločinů“, kam se zapisují události, o kterých si ani samotná policie nemyslí, že by překračovaly zákon; přibývá tam 13 tisíc zápisů ročně, mezi jinými i legendární případ “špinavého prádla provokativně zavěšeného na venkovním sušáku“. Tento Kocourkov fungoval dvanáct let, než i ministerstvo vnitra uznalo, že zbytečně zatěžuje silové složky, a ohlásilo letos v březnu záměr jej zrušit.

Toto je samozřejmě zase důsledek něčeho, a tím něčím je neexistující jazyková bariéra vůči USA, která garantuje, že i ty nejpitomější a nejbizarnější ideologie, které se někde v Berkeley vymyslí, se dnes velmi rychle rozšíří do zbytku anglosféry. Levice ve Spojených státech je posedlá rasou a genderem, tudíž všechny její rasové a genderové teorie okamžitě expandují i do jiných anglicky mluvících zemí. Vrcholem této absurdity je asi případ Irska, které po celou svoji existenci hrálo roli kopacího míče silnějších cizinců, ale nyní i přesto trpí dovezeným mindrákem z vlastního bělošství a na to navázanou snahou dovézt co nejrychleji nějaké cizince, aby se to vykompenzovalo. (Dublin pak samozřejmě praská ve švech.)

Anglii samozřejmě tento proces zasáhl taky a měl to tam snazší než jinde, protože tam měl ten mindrák nějaký reálný základ v tom, že zaniklé Britské impérium mělo za svoji existenci dost krve na rukách; méně než jiné koloniální mocnosti, ale přece nemálo. Tím pádem byla úrodná půda připravena už předem a příslušná myšlenková infekce se brzy projevila jednak rozkvětem uctívání povrchní “diverzity” ve všech možných institucích, jednak sílícími restrikcemi ohledně toho, co se smí a nesmí říkat nahlas, což už dnes reguluje hned několik zákonů.

(Zde ale musíme být féroví a přiznat, že první a nejzákladnější ze všech hate speech zákonů je Public Order Act 1986, který byl přijat konzervativci za vlády Margaret Thatcherové!)

Jakmile začnete vidět svět coby jeden velký zápas utlačovaných rasových komunit proti zlým bělochům, je v podstatě nemožné udržet něco jako neutrální fungování státu a justice. Naopak začne přirozeně vznikat řada všelijakých výjimek, instrukcí, školení atd., která všechna směřují k tomu, dívat se na pachatele podobných zločinů jinak.

I v případu zabitého studenta vystupuje nejméně jeden takový faktor: v Británii je zakázáno nosit na veřejnosti nože delší než 3 palce (asi 7,6 cm), ale vrah byl příslušníkem (jinak celkem neproblémové) komunity sikhů, která dostala výjimku kvůli náboženské citlivosti. Směl tedy u sebe nosit libovolně velký nůž legálně, a to i přesto, že většina sikhů nosí dnes “kirpan” v menší, ceremoniální podobě – jejich víra totiž minimální velikost tohoto obřadního nože (dýky, meče) nepředepisuje.

(Vtírá se otázka: kdyby se Mara Salvatrucha prohlásila za náboženství, dostali by její členové právo nosit kalašnikov?)

Druhou věcí pak je přístup policie, která velmi zběžně zkontrolovala umírajícího mladého člověka, řekla mu, že “to nevypadá, že by byl pobodaný” (I don’t think you have, mate), a šla zjišťovat od pachatele, zda mu něco není a čím jej tedy oběť “rasisticky urazila”. Právě video z policejní kamery teď vyprovokovalo pouliční a politickou reakci – priority příslušného bobíka byly bohužel jasné.

Až příliš to zapadá do dalšího kolektivního traumatu britské veřejnosti, kterým jsou převážně pákistánské znásilňovací gangy, které po celá léta zotročovaly britské dívky pubertálního věku, a úřady to celá léta stejně systematicky přehlížely. To byl skandál, který postupně přešel ze stadia “dezinformace rasistické krajní pravice” až po “vládní vyšetřovací komisi”, a zanechal za sebou velice špinavou stopu. Průměrný Brit si z něj odnesl dojem, že i ve státě prolezlém kamerami a restriktivními zákony jsou možné naprosto nehorázné věci, aspoň pokud se (ne)chce. A bohužel i to, že lidé, kteří za to zodpovídají, se vesměs z té zodpovědnosti dokáží vykroutit jako hadi.

Ten současný vztek, který se přelévá do ulic, tak není ani tolik určen vrahovi samotnému, jako spíš celému justičnímu systému, který působí odcizeným, absurdně zideologizovaným a vůči občanům nepřátelským dojmem.

Právě ta minulá vyšetřování, která vesměs skončila bezzubými opatřeními, naznačují, že jediným účinným způsobem, jak by se poměry mohly změnit, by bylo zvolit zcela jinou vládu. Důvěra vůči tradičním velkým stranám (labouristi, toryové) poklesla do extrémně nízkých hodnot, takže radikální změna v příštích parlamentních volbách – jež se nesmějí konat později než v srpnu 2029 – je možná. Bohužel není úplně jisté, kterým směrem ta změna půjde. Nůžky politického spektra se hodně otevřely.

Na pravici nyní dominuje Farageova strana Reform, která by v případě svého vítězství nejspíš provedla významné reformy. Vysoká podpora jí nejspíš i zůstane, protože konzervativní voliči sice vydrží hodně, ale když se už jednou rozhodnou pro změnu, mají tendenci spálit za sebou mosty a nikdy se nevracet. Na levici ovšem sílí Zelení, což je islámsko-progresivní strana par excellence. Na vítězství v britském většinovém systému asi nemohou pomýšlet, ale představa jejich účasti v nějaké případně rudozelené vládě je opravdu hrůzyplná.

Nicméně veškeré papírové reformy asi nedokáží jen tak vyřešit kádrovou situaci. Už od začátku Blairovy éry, po takzvané Macphersonově zprávě, je britská policie ideologicky zakotvena do rámce diverzity, inkluzivity a boje s institucionálním rasismem – jinými slovy, krajně levicová nalejvárna už postihla zhruba jednu generaci policistů. Někteří z nich tomu nejspíš uvěřili a budou podle toho jednat i tehdy, pokud se zákonný rámec změní.

Mimochodem, toryové vůči tomu nedělali zhola nic, ačkoliv po většinu toho času byli u moci oni. Naprostá ideová kapitulace. Když se tak teď dívám na to, jak nová česká vláda odřezává od státního rozpočtu celé hrozny prazvláštních neziskovek … nepřipomíná vám to jistou ODS?

A ještě jedné analogie si všímám. Pořad Českého rozhlasu, který o událostech referuje, začíná několikasekundovou “hláškou” o tom, že v následující epizodě zazní popis zločinu. Jde o trigger warning, vynález pocházející ze stejného soudku politické korektnosti, ve které jsou slova příšerně nebezpečná, způsobují neurčité škody (harm) a je potřeba před nimi ubohé posluchače preventivně chránit. Nejlichotivější název, který mě pro takové pozérské postupy napadá, je infantilizace společnosti, a uměl bych si představit i expresivnější pojmy.

Ještě před pěti lety se nic takového nedělalo, že? Import bizarních ideologií tedy probíhá i u nás, jenom o něco pomaleji. A just zrovna ve veřejnoprávních médiích.

Pak se ti redaktoři diví, že ČRo a ČT čelí nedůvěře některých voličů, a svádějí to na ruskou propagandu. Co kdybyste místo toho přestali do naší země zatahovat ideologii, která mezitím selhala i ve své domovině, a o kterou tady víceméně nikdo nestojí? Třeba byste pak nemuseli organizovat stávky.

Ale to by znamenalo, že nás zároveň přestanete převychovávat, a to je sladký jed, kterého se určitý typ povýšenců nevzdá nikdy.

Hudební epilog

Till justice and reason prevails – in my sword I trust. Některé věci se opakují.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.