Ejhle, mor. To nám ještě scházelo…

Milí čtenáři, příběh z Irkutska, kde se mladá vědkyně nakazila patrně plicním morem a zemřela na něj, je trochu ironický. Jednou z mnoha linií, kterou Rusko verbálně útočí na Ukrajinu, jsou tamní biolaboratoře, což je převážně dědictví Sovětského svazu. Jenže ty samozřejmě nebyly jen na Ukrajině. Nejznámější incident, únik viru pravých neštovic roku 1971, se odehrál na ostrově ležícím uprostřed tehdejšího Aralského moře (dnes už je vyschlé), a spousta laboratoří samozřejmě stála a dodnes stojí i v Rusku samotném. Vyžaduje určitou stupiditu soustředit se jen na ty ukrajinské a přehlížet přitom všechny ostatní.

Ruské úřady se samozřejmě tváří, že se nic významného nestalo, ale taky prý zároveň uvalily karanténu na pět irkutských nemocnic. Typická akce, kterou uděláte, když se nic nestane, že.

Pár poznámek k věci samotné.

Černý mor je přirozeně se vyskytující onemocnění, přenášené všelijakými hlodavci (od krysy až po sviště a tarbíka), a zrovna v tom asijském vnitrozemí je endemický. Na lidi nepřeskakuje úplně snadno, což je naše velké štěstí. Krysy jsme buď vyhubili, nebo je nahradili potkani, jejichž blechy bakterii Yersinia pestis nepřenášejí. Ostatní potvory, které slouží jako vektor infekce, vesměs nežijí přímo v našem sousedství, ale někde v divočině, kde je kontakt s nimi z principu dost omezený. Největšímu riziku jsou vystaveni lidé, jejichž povolání je do této divočiny zavádí – různí pastevci, lovci, prospektoři.

Zároveň nejde o vysloveně středověkou chorobu, kterou bychom v moderní době prostě neznali. Je pravda, že v našem civilizačním okruhu jsme ji poprvé zaznamenali v raném středověku – Justiniánův mor, který v letech 541-2 těžce podlomil Východořímskou říši (viz též: Zapomenuté příběhy 7), byl patrně černý mor. Ale mor se vracel dlouho do novověku, za svoji existenci mu vděčí například Olšanské hřbitovy, založené roku 1680, kdy za morové rány vymřela třetina Prahy a kapacita stávajících pohřebišť jednoduše nedostačovala k jejich pohřbení. Tehdy byly daleko za Prahou, dnes je stará matička obrostla ze všech stran, ale používají se pořád.

Hodně lidí bude ale překvapeno tím, že poslední výraznější “vlnka” moru, která proběhla aspoň částí vyspělého světa, se datuje kolem roku 1900, kdy se mor rozšířil na lodích z čínského pobřeží do několika dalších významných přístavů, jako bylo australské Sydney, a způsoboval různé místní mikroepidemie tam či onde. V samotném Sydney mu podlehla jedna celebrita, a to jistý kapitán Dudley, který o pár desítek let dříve stanul před anglickým soudem kvůli tomu, že po ztroskotání jachty v jižním Atlantiku … eh … no, zkrátka, sežrali svého plavčíka, který měl už dost namále, ale úplně mrtvý ještě nebyl. Dudley a jeho spolu-kanibalové se bránili tím, že toto je prastarý námořní zvyk, a po dlouhých právních tahanicích nakonec unikli šibenici (celý příběh je popsán v Zapomenutých příbězích 4). Leč někdy uniknete šibenici jen proto, aby vás potom dostala jiná rána osudu.

(Dudley měl velkou smůlu, protože tou dobou už přece jen fungovala nějaká sanitární opatření a v Sydney nakonec zemřelo “jen” 303 lidí. Proti středověkým morovým ranám tedy poměrně málo. Zrovna on byl ovšem vůbec první obětí.)

Z pohledu medicíny by mor neměl být pandemickou hrozbou. Svědčí o tom i to, že jeho rezervoáry v přírodě stále existují všude možně (například i v některých aridních oblastech USA), ale vyslovené epidemie už dávno nepropukají. Mor byl v civilizovaném světě poměrně vzácný už dávno před vznikem antibiotik.

To by ale samozřejmě mohlo být malinko jinak, kdyby v tomto případě nešlo o zcela přírodní variantu. Koneckonců nešlo o infekci od zdechlého sviště, ale o expozici v mikrobiologickém ústavu zabývajícím se právě morem. Výzkum typu gain-of-function se dělá leckde, takže vyloučit se to nedá. Ale to je přesně něco, co se v nejlepším případě dozvíme někdy roku 2080, kdy někoho zase jednou napadne otevřít archivy.

V nejhorším bychom se to dozvěděli dost rychle, ale snad to tak žhavé nebude.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Blackpool, nikoliv Black Plague. Tato Británie už nikdy nebude, a drzejší jedinci dnes dokonce tvrdí, že nikdy nebyla.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net