Jelikož se právě chystám odcestovat do Itálie, mohu vám slíbit aspoň pár cestopisů z okolí Turína (jste-li tam někdo, ozvěte se mi!). Zpátky budu 15.6. večer a další den vyřídím nahromaděné objednávky knih.

Ale jelikož většina z vás sem nechodí na cestopisy, je načase napsat aspoň jeden článek o světovém dění.

Dlouho jsem nepsal o ukrajinské válce, která se usadila ve víceméně statické podobě. Konají se jednání v Istanbulu, ale nikdo od nich nečeká víc, než nějakou tu výměnu zajatců. Ani jedna z bojujících stran není ve stavu, kdy by musela dělat jakékoliv ústupky, a takové situace nebývají zdrojem funkčních kompromisů. Naproti tomu akce „Pavučina“, kterou Ukrajinci připravovali delší dobu – podle jejich vlastního tvrzení dokonce rok a půl – napovídá tomu, že bojovat se bude dál.

Akce „Pavučina“ spočívala v tom, že v průběhu neděle zaútočily ukrajinské drony na několik vojenských letišť velmi vzdálených od Ukrajiny, například na Sibiři (Irkutská oblast). Zničily přitom několik strategických bombardérů Tu-95 (to máme na videu), možná i pár kusů Tu-160 a jeden letoun A-50. Přesná čísla se asi jen tak nedozvíme, der Nebel des Krieges stále ještě funguje.

Zničená a poškozená letadla patří k tomu důležitějšímu, co ruské letectvo má. Tu-160 (nejtěžší bombardéry světa) a Tu-95 jsou součástí ruské jaderné triády coby nosiče atomových zbraní. A-50 je pak tzv. AWACS systém, čili letadlo, jehož primárním účelem je „shrabovat informace“ z celého regionu, nad kterým letí, za pomoci všech možných čidel.

U všech tří typů také platí, že je těžké je nahradit. Tu-95 je design z poloviny dvacátého století (první návrhové práce začaly roku 1952, dnešní stroje jsou ovšem modernizované, ale nové kusy už se nevyrábějí), produkce Tu-160 se v roce 2022 obnovila po třicetileté pauze ve velmi malém objemu, a letounů A-50 mělo Rusko ve funkčním stavu méně než deset (viděl jsem čísla 6, 7 a 9), přičemž o dva už v této válce přišlo.

Právě proto, že tyto letouny byly cenné, byly drženy velmi daleko od „frontových“ letišť, do kterých už se ukrajinské dronové vojsko několikrát strefilo. Zdá se, že to nepomohlo.

Za zajímavý považuji zejména způsob, kterým byla ta akce provedena.

Základem byly speciálně upravené námořní kontejnery, ten nejstandardnější a nejnudnější kus speditérského vybavení, v jejichž hlavním nákladovém prostoru se nacházelo nějaké nevinné zboží. „Speciální“ byly ty kontejnery tím, že měly dvojitou střechu, a v ní se skrývaly ony útočné drony, po desítkách. Jednotlivé kontejnery byly najatými speditérskými firmami rozvezeny do cílových měst, přičemž klidně věřím tomu, že ani řidiči, ani dispečeři netušili, jak povedenou „zakázku“ právě vezou. Na místě se pak dvojitá střecha na povel zdálky otevřela, drony vyletěly ven a začaly hledat svoje cíle – údajně autonomně, na základě strojového učení (?)

První postřeh: i robotické války se v něčem podobají válkám lidí, a kdokoliv četl Homéra, musí konstatovat, že toto je zkrátka daleko rafinovanější a elektroničtější podoba slavného trojského koně. Kombinace klamu a momentu překvapení je součástí válčení už mnoho tisíc let.

Kvalitativní rozdíl je v tom, že drony jsou mnohem méně zranitelné než lidé.

Dříve jste do podobných akcí museli posílat živé muže, kteří mají hodně slabin. Člověk potřebuje jíst, spát, pít, vyměšovat, funguje jen v určitém rozmezí teplot (zvláště pak, když se nemůže zahřát pohybem). Padne-li do zajetí, můžou jej mučit, případně se mstít na jeho rodině, pokud se nachází v rukách nepřítele. To samo o sobě stačí k tomu, aby řady dobrovolníků nebyly příliš početné a abyste vhodné jedince museli hledat skoro pod lupou. U nás se to týkalo například desantů vysazených za druhé světové války do protektorátu, a stojí za zmínku, že určité procento těch lidí dobrovolně zradilo a obrátili se proti vlastním kamarádům (Čurda, Gerik, Čihánek), což je zase jeden druh komplikace, kterému se nedá stoprocentně předejít.

Teď prosím posuďte podobnou situaci z hlediska robotů. Takový dron si sedí na místě, je mu skoro jedno, jestli je mínus dvacet nebo plus třicet. Ubíhající čas mu nevadí, klidně vydrží čekat měsíc nebo rok (je-li baterie dobrá). Žádné hromádky ani loužičky po sobě nezanechává, strach nemá, rodiče a sourozence taky ne, únavu nezná, spát nemusí. Mučit objeveného robota poněkud postrádá smysl – můžete jej klidně rozmlátit kladivem na cimprcampr, umístit to video na YouTube, a s milionem dalších robotů to ani nehne. („Zemřít nemá strach, je totiž kyborg!“, to prosím zpíval Arakain už roku 1998.) Za nějakých okolností se asi dá „hacknout“, ale nepodaří-li se to, je jeho loajalita stoprocentní. Cokoliv mu naprogramujete, to v mezích svých možností vykoná.

Druhý postřeh: jakékoliv zázemí je z tohoto hlediska „měkký cíl“, a tomuto druhu výsadku je velice těžké zabránit, zvláště připraví-li se dostatečně profesionálně a s dostatečným předstihem. Nikde mimo Severní Koreu, a nejspíš ani tam, nefunguje ta společnost tak paranoidně, aby opravdu prohledávala každé auto, každý návěs, každou garáž, každý remízek a každý zamčený byt na výskyt podezřelých, skrývajících se robotů, kteří tam přitom na 99,999 % nejsou. Tímhle způsobem se jednoduše nedá fungovat, není na to dost lidí ani dost času.

Třetí postřeh: to, že první použila tento postup Ukrajina, neznamená, že zůstane jejím monopolem. Základní myšlenka je jasná a zbytek jsou jen implementační detaily. Podobné situace zažijeme ještě ve spoustě různých kontextů.

Nakoupili jsme F-35, ještě je nemáme. Mírně řečeno mě zneklidňuje závislost těch strojů na špičkově vybavených letištích, kde jedině mohou být udržovány a opravovány. Takových letišť z principu nemůže být příliš mnoho, a budou úplně stejně na ráně, jako byla teď ta ruská.

Je možné, že během pár let někdo přijde na způsob, jak ty drony spolehlivě likvidovat. Ale třeba to nebude pár let. Teď jsme každopádně v „přechodové fázi“, kdy už mnohé dříve osvědčené postupy nefungují. Ani ty, které předtím fungovaly celá staletí.

Hudební epilog

Mnojo mno. Co jiného.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.