Jedna nedůležitá poznámka.. integrace migrantů se netestuje, když stát rozdává, ale když začne brát.

Francie má dlouhou tradici radikálních studentských protestů. Květen 1968 je jen nejslavnější případ. Protestovali univerzitní studenti, středoškoláci, blokovaly se školy a francouzská společnost je obecně zvyklá protestovat způsobem, který by v Česku působil dost exoticky.

Ani současné protesty nezačaly vzpourou přistěhovalců. Začaly kvůli docela konkrétním problémům francouzského školství, chybějícím a nezastupovaným učitelům, neodučeným hodinám, přeplněným třídám, nedostatku dalšího personálu a někde opravdu tristnímu stavu budov.

Studenti popisují případy, kdy kvůli chybějícím učitelům přicházeli ke zkouškám, aniž by vůbec absolvovali potřebnou výuku.

K tomu je dobré znát francouzskou střední školu. Den od osmi ráno do šesti večer není nic mimořádného a nad studentem posledních ročníků visí Parcoursup, centrální systém přihlášek na další studium, ve kterém se podle výsledků, posudků a dalších kritérií rozhoduje, kam se po maturitě dostane.

Minulé francouzské generace vyrůstaly s poměrně jednoduchou představou společenské smlouvy – dobře se uč, vystuduj dobrou školu, najdi si dobrou práci, vydělej peníze, kup si bydlení a založ rodinu.

Pro dnešního sedmnáctiletého Francouze je tahle rovnice podstatně méně samozřejmá. Bydlení je drahé, nezaměstnanost mladých je ve Francii opravdu mimořádná a nikdo dnes osmnáctiletému člověku příliš přesvědčivě nevysvětlí, které povolání bude za deset let bezpečné před technologickými změnami. A je to zároveň generace, kterou covid zasáhl přesně v době dospívání a socializace.
Jenže je podle mého důležité ten kontext rozšířit. Francie má mnohem větší problém a tím je obrovský dluh. Veřejný dluh je dnes kolem 119% HDP a vláda sama očekává 121,7% HDP v roce 2027. Deficit, tj. nové zadlužení, se pohybuje nad pěti procenty HDP za rok a návrh rozpočtu se ho snaží příští rok dostat na 5%.

Zásadní je tedy rychlost, s jakou se Francie zadlužuje. Od začátku roku 2022 nominální francouzský veřejný dluh narostl přibližně o tři čtvrtě bilionu eur, což je ca pětina ze současného celkového dluhu.

Stát si tedy už nemůže dovolit financovat všechny závazky, které si vytvořil, protože cena, na jakou byl zvyklý, se zásadně zvýšila.

Francouzský sociální systém je gigantický. Výdaje systému Sécurité sociale se pohybují kolem 700 miliard eur ročně, z toho samotné důchody přesahují 300 miliard. Vedle toho je školství, zdravotnictví, státní zaměstnanci, samosprávy, bydlení a další veřejné služby.

Dokud byly peníze levné, většina vlád problémy řešila dalším dluhem. Ale teď se výnos desetiletého francouzského dluhopisu dostal přibližně k 5 %, což je rekord od roku 2002. Riziková přirážka Francie proti Německu je nejvyšší od eurokrize roku 2012 a francouzské CDS, tedy cena pojištění proti nesplacení státního dluhu, jsou nejvýše od roku 2013. Jednoduše řečeno, investoři chtějí za stále se zvyšující riziko větší výnos a ECB ukončila tzv kvantitativní uvolňování, tj přestala nakupovat státní dluhopisy (psal jsem o tom v ohledu na USA).

Francie si tedy musí půjčovat stále dráž, staré dluhopisy vydané v době minimálních úroků postupně dobíhají a stát je musí nahrazovat novými, mnohem dražšími.

Proto nyní vláda v návrhu rozpočtu omezuje valorizace části důchodů, hledají se miliardy ve zdravotnictví a nemocenské, mají se měnit daňové úlevy a zmrazovat některé výdaje. A školství krásně ukazuje celý paradox.

Rozpočet školního vzdělávání se nominálně nesnižuje, má vzrůst o ca miliardu přibližně na 64 miliard eur (bez některých penzijních příspěvků). Současně ale návrh počítá se zrušením 1 588 míst stálých učitelů. Vláda argumentuje demografickým poklesem počtu žáků, studenti naopak říkají, že jim učitelé chybějí už dnes.

Macron chce přitom dostat francouzský obranný rozpočet v roce 2027 také přibližně na ca 64 miliard eur, tedy na dvojnásobek roku 2017 (obrana dostane dalších 6,4 miliardy) a současně zároveň dlouhodobě podporovat Ukrajinu. Francie tak bude dávat na armádu zhruba tolik, kolik na celé školní vzdělávání.

Politicky tak vzniká otázka, proč nejsou peníze na učitele, ale na zbraně jsou.

A druhá část francouzského koktejlu je migrace.

Právě v některých oblastech, odkud současné protesty vycházejí, je demografická změna mimořádná.

V Seine-Saint-Denis, jednom z hlavních center nepokojů, tvoří samotní imigranti první a druhé generace řádově polovinu až tři pětiny populace. A dle průzkumů si velká část druhé generace migrantů zachovává nejen druhé občanství, ale i silnou identitu země svých rodičů, což může znamenat, že jejich vztah k Francii je přinejmenším dvojí.

Francie tedy musí provést opravdu bolestivou fiskální konsolidaci v zemi, která je sociálně, kulturně a původem mnohem heterogennější než v době, kdy byl její štědrý sociální model budován. Sociální soudržnost a integrace migrantů se snadno buduje v době, kdy ekonomika roste a stát může každému něco přidat. Skutečný test této integrace ale přijde ve chvíli, kdy stát začne brát.

A francouzská radikální levice to velmi dobře chápe. LFI v čele s Melenchonem si v posledních letech vybudovala mimořádně silné postavení právě v chudších předměstích a mezi částí mladých voličů z postimigračních rodin (proto i tak silná rétorika ohledně Izraele a Gazy). Současné studentské protesty dle dostupných zpráv sice nevytvořila, ale velmi rychle se na ně politicky napojila, a k protestům se přidaly i nestudentské radikální skupiny nezaměstnaných migrantů z předměstí.

A ještě jeden ekonomický detail. Kdyby Francie stále měla svou měnu frank, ztráta důvěry investorů by se z velké části projevovala pádem franku a růstem francouzských úroků a Francie i její centrální banka by měla širší manévrovací prostor. Jenže Francie má euro a proto už její problém není pouze francouzský.

Francouzský finanční stres se začíná promítat do společné měny a do rizikových přirážek dalších zemí eurozóny. Investoři sledují, zda se problém nepřenese do Itálie, Belgie a dalších vysoce zadlužených států.

A ECB má nepříjemný problém. Má sice nástroje proti fragmentaci eurozóny v podobě nákupů dluhopisů právě pro podobné situace, ale ty byly vytvořeny jako zbraň především pro situaci, kdy trh některou zemi trestá neodůvodněně. To se ale u Francie nyní nedá říci a tak Francie nyní přebrala roli “problematického dítěte”.

Zajímavý je i geopolitický důsledek. Francie potřebuje konsolidovat veřejné finance, refinancovat rekordní objemy dluhu, financovat obrovský sociální stát, ale současně prudce navyšuje obranné výdaje. Z čistě fiskálního hlediska proto stávající evropské bezpečnostní napětí její situaci komplikuje. Francie má pragmaticky viděno vlastně velmi silný ekonomický důvod, aby válka na Ukrajině co nejdřív dohodou skončila a současný tlak na tyto výdaje polevil.

Problém ale je, že neoblíbený Macron stejně jako Merz už jiné politické téma nemá. Macron chce zdvojnásobit armádu a bránit Evropu na Ukrajině, jenže zatímco plánuje obranu kontinentu, v pařížské čtvrti Seine-Saint-Denis chybí učitelé matematiky.

Politikovi, který nedokáže ubránit vlastní lyceum, ale chce bránit Evropu, nevěří ani francouzský student, natož kluk z banlieue s rodiči z Alžíru.

Pavel Šik

Článok pôvodne vyšiel na Facebooku používateľa Pavel Šik.