A ještě jednou k ženské vybíravosti

Tentokrát je spor o to, jestli ženská nedostupnost zvyšuje mužský zájem a jestli ji tak ženy opravdu využívají. Vlastně to jsou dva spory v jednom. Jestli takový vzorec opravdu existuje a pokud ano, zda je výsledkem toho, že to v minulosti bylo evolučně výhodné. Jestli je to evolučně výhodné i v současné době, to nikdo nedokáže říct.

Nejprve tedy musíme určit, jestli se ten vzorec vůbec vyskytuje. To je zajímavý spor sám o sobě, protože když dojde na mužsko-ženské chování, každý máme tendenci si myslet, že víme, jak to v životě chodí a jak se ženy chovají k mužům (a naopak). Jenže co když v debatě narazíme na někoho, kdo tvrdí, že to chodí úplně jinak? Takový spor se nedá úplně snadno rozhodnout, protože každý se pohybujeme v trochu jiném prostředí (ten kolega je 10–15 let mladší) a kromě toho stejnou situaci můžeme každý vnímat jinak.

Za tím je obecnější a základnější otázka. Nakolik je moje osobní zkušenost výjimečná a nakolik se jedná o převládající vzorec.

Ideální je, když máme k dispozici statistiky. Když nejsou statistiky, tak aspoň nějaké studie. Co říkají studie?

Za prvé. Když je v nějakém prostředí málo žen a hodně mužů, ženy mohou vytvářet kartel a zvyšovat cenu. Nástrojem toho kartelu je přísná morálka. Když je málo mužů a hodně žen, tak to nefunguje a ženy začnou soutěžit snižováním cen. V tom smyslu můžeme chápat genderové řádění třeba na vysokoškolských kolejích jako zoufalý pokus aspoň trochu zvýšit cenu.

Za druhé. Častá ženská strategie je: jsem nedostupná pro všechny ostatní, ale ty jsi výjimečný. Když se budeš opravdu hodně snažit, můžeš tu vzácnou věc mít. Ale v prostředí plném agresivního nabízení nemusí fungovat ani tohle.

Za třetí. Další možnou strategií je vzbudit touhu, ucuknout, zase vzbudit touhu. Výsledkem ovšem bývá to, že muž má o ženu stále větší sexuální zájem, ale zároveň k ní ztrácí sympatie. Není to tedy strategie vhodná pro vytváření dlouhodobého vztahu.

Za čtvrté. Kromě toho samozřejmě platí, že v drtivé většině případů je ženská odmítavost selektivní. Týká se mužů pod určitou úrovní.

Každá z těch studií měří reakci konkrétní skupiny. Bylo by tedy neopatrné tvrdit, že to zjištění platí pro všechny lidi v západním civilizačním okruhu, natož na celém světě. Jistotu nemáme. Nicméně předběžně to vypadá, že zmíněná ženská strategie se nevyskytuje nebo jen vzácně. Nemá tudíž smysl bádat nad evolučním významem.

Shrnutí a hlavní teze: Nemáme nic, co by nás opravňovalo k domněnce, že ženská odmítavost je evoluční strategií i v případě, že se nejedná o odmítavost selektivní nebo dočasnou.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com