Keď ste sa v marci zhodou okolností ocitli na demonštrácii Česko proti biede, asi ste netušili, že krátko na to sa stanete nechcenou „mediálnou hviezdou“ a meno Miroslav Ševčík bude na ľudí vyskakovať z televíznych obrazoviek a všetkých možných novín…Odvtedy prežívate asi celkom zaujímavé obdobie – ako sa momentálne máte?

Jsem na to trochu zvyklý především ze strany Seznamu.cz a některých novinářů v čele s panem Koutníkem, kteří na mě tu štvanici pořádají už od jara roku 2021. Mediální útoky mi samozřejmě vadí. Vadí mi hlavně to, že jsou postaveny na lži. Vadí mi i to, že na základě lži je tvořen tlak na pana rektora, aby mě odvolal. A je mi samozřejmě líto, že tento tlak negativně postihuje i mé nejbližší okolí. Díky celé té nespravedlnosti mně ale vyjádřila veliká část národa podporu, a to mě velice těší.

Kukláči nakoniec protestujúcich, požadujúcich odstránenie ukrajinskej vlajky z fasády  Národného múzea, doslova rozohnali…Zasiahli aj proti vám, hoci ste pokojne kráčali dolu schodmi a mierili preč. Na kameru ste sa tesne po incidente vyjadrili v tom zmysle, že ste prekvapený z toho, ako sa takto môžu policajti chovať k českým občanom a šokovaný z toho,  že sa niečo takéto môže diať v Českej republike. Spýtam sa narovinu – prečo ste boli prekvapený? Posledné tri roky s covidom a totalitnými opatreniami nám predsa ukázali, čoho je tento „demokratický“ režim schopný…U nás sme boli tiež svedkami tvrdých zásahov kukláčov voči ľuďom – mladíkovi zozadu strelili gumený projektil do hlavy, staršiemu pánovi projektil uviazol v bunde, ďalšiemu to napálili rovno do krku a z protestu ho brala záchranka. Médiá o tom nepísali, nikoho to nezaujímalo. Akoby policajný teror, ku ktorému dlhodobo dochádza na protestoch v rôznych európskych krajinách, bol jednoducho bežnou súčasťou „demokracie“.  Ako to vnímate?

Vnímám to velmi špatně. A je mi líto, že naše západní společnost dospěla do stavu, proti kterému jsme kdysi zvonili klíčema. V osmdesátých letech jsem se účastnil téměř každé demonstrace. 28. října 1988, 10.prosince 1988, celý Palachův týden jsem byl na Václavském náměstí až do toho rozhodujícího úderu militantních složek. Byl jsem se svými studenty na Národní třídě v roce 1989. Tohle všechno jsem zažil, proto to mohu porovnávat.

Nečekal jsem, že 33 let poté opět potkám během občanské demonstrace u Národního muzea člověka ztlučeného policisty. Ono to bohužel má ještě dohru. Minulý týden, měsíc po demonstraci, zasedal výbor pro bezpečnost parlamentu České republiky. Byl jsem šokovaný tím, jak pan poslanec Mašek, místopředseda výboru sdělil, že na něm pouštěli video, na kterém byl zaznamenán bezprecedentní útok na občana, myslím, že se jmenuje Karel Kočí. Na něj se policisté vrhli přímo na příkaz nějakého velitele a zmlátili ho. Policejní prezident tvrdil, že předmětné video viděl poprvé. Překvapilo mě to, protože jsem si myslel, že když ministr vnitra prohlašoval, že zásah byl bez problémů, tak celou situaci má alespoň zmapovanou. Sám jsem zvědav, jak to dopadne, protože zásah, který je vidět na videu, byl velmi brutální.

Byly to stejné praktiky jako v roce 1989.  Mám pocit, že se v posledních letech začíná stupňovat agresivita ve společnosti. Je to spojené s tím, že dochází k polarizaci názorů na celou řadu ekonomických a sociálních problémů. Myslím si, že u vás na Slovensku to bude podobné, část obyvatelstva, stejně jako u nás, uvěřila stávající politické reprezentaci a pak byla jejím konáním zklamána. A taková frustrace způsobuje společenské napětí.

Okamžite po demonštrácii sa proti vám spustil mediálny lynč – začali sa objavovať informácie, že ste vystupovali na pódiu, že ste sa bili s policajtmi a spolu s ostatnými ľuďmi ste sa dobýjali do budovy Národného múzea, aby ste sa pokúsili strhnúť vlajku Ukrajiny…Nič z toho nie je pravda. Boli ste označený za „zradcu vlasti“,  za „odraz biedy českého vysokého školstva“, dostali ste mnohé nelichotivé prívlastky. Nie, že by to človeka v dnešnej dobe prekvapilo – klamstvo je overenou pracovnou metódou korporátnych médií, ktoré sú súčasťou moci a stávajú sa jej nástrojom. Namiesto kritiky režimu, ktorý mláti vlastných občanov, si vyberú zástupnú obeť – napríklad Miroslava Ševčíka,  ktorého verejne opľujú, zdiskreditujú a snažia sa o jeho odstránenie z akademického prostredia. Opakuje sa história?

Já bych to nechal na hodnocení jiných. Dostávám spoustu podpůrných dopisů, jejichž autoři dnešní situaci přirovnávají dokonce až k padesátým letům. Já si to takhle přirovnat nedovolím. Zmiňovaly tam například statě z románu Žert od Milana Kundery, poukazují na identické postupy dnešních mainstreamových médií a jejich snahu o diskreditaci mé osoby přirovnávají k tehdejším stranickým médiím. Z jednoho z příspěvků s názvem „Strach, lidská důstojnost a kolegiální slušnost“ bych mohl citovat: „Budou se moct tito bezpochyby vysoce vzdělaní a doposud charakterní lidé příště podívat do očí svému kolegovi beze studu? Četli Kunderův Žert, kde hlavní hrdina Ludvík říká o takovém hlasování o kolegovi: „Od té doby, potkávám-li nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli…, přenáším si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku; žádný v té zkoušce neobstál; všichni zvedali ruku,…ať už ochotně či neochotně, z víry či ze strachu.“ A žít v takovém světě, to je totéž jako žít v pekle”.  Jsou další velmi zajímavé články, které to, co se děje, přirovnávají k období, které jsem zažil.

Pán docent, vy ste „problémový typ“…

Jestli to znamená říkat nahlas věci tak, jak je vidím, tak prosím. Ale já žádný „problémový typ“ nejsem.

No a v tom je práve ten problém – že popisujete veci presne tak, ako sú… Okrem iného máte aj nesprávne a politicky nekorektné názory, ste hlasným kritikom Bruselu, EÚ a jej „euroidiotských sankcií“ proti Ruskej federácii, ktoré poškodzujú najmä ju samotnú. Kritizujete zbrojenie Ukrajiny a zapojenie českej vlády do konfliktu…Ste jednoducho „mierový štváč“, po novom tzv. „chcimír“.   Petra Fialu ste označili za „hňupa“, ktorý slúži Bruselu a nezaslúži si viesť Českú republiku…Myslím, že nastala doba, kedy treba pomenovať stav vecí pravým menom a úplne bez okolkov, čo aj  robíte. Spomínali ste, že na univerzitách je početný výskyt „zväzákov“, ktorým prekáža, keď má akademik iný názor na vec. Ako by ste z tohto uhla pohľadu zhodnotili akademickú pôdu, ktorá je čoraz viac ideologicky  indoktrinovaná?

Myslím, že to koresponduje s obecným nastavením společnosti a to do velké míry odpovídá vyvíjenému mediálnímu tlaku. Cesta ven je v používání  kritického myšlení, ale to ještě nějakou dobu potrvá, než se stane přirozenou součástí výchovy. Navíc trend je nyní opačný – kritické myšlení se elitám nehodí do krámu a tak je silná snaha jej potlačit.

Návrh na odvolanie, ktorý tvrdo presadzuje rektor VŠE Petr Dvořák neprešiel fakultným akademickým senátom. Rektor sa ale nevzdáva a plánuje zvolať celouniverzitný akademický senát, ktorý má definitívne rozhodnúť…Aký vývoj situácie očakávate a čo budete robiť v prípade, že vám pokrokoví súdruhovia nakoniec predsa len „zotnú hlavu“?

Mé odvolání v současnosti závisí na rozhodnutí senátorů z jiných fakult VŠE, které závisí na tom, jak se je kdo bude snažit ovlivnit. Členové Akademického senátu z Národohospodářské fakulty mi opakovaně vyjádřili podporu a odmítli mě odvolat. Mrzí mě, že se z toho stala čistě politická záležitost a že zdravý rozum je upozaděn. S tím, jak Akademický senát VŠE rozhodne, nemohu nic dělat. V případě odvolání se však budu bránit dalšími nástroji. Nechtěl bych, aby se můj případ stal precedentem pro zbavení se lidí, kteří jsou nepohodlní jenom proto, že mají jiný názor na vývoj ekonomiky, případně hospodářské politiky.

Smutným obrazom tvrdej ideologickej indoktrinácie sú aj študenti, ktorí proti vám protestovali a žiadali vaše odvolanie z funkcie. Namiesto toho, aby protestovali proti policajnému zásahu voči ľuďom, chcú zlikvidovať toho, kto sa zastal zbitého človeka. Mladí ľudia boli kedysi z princípu „proti“ – dnes sú naopak prosystémoví, schvaľujú akúkoľvek prorežimnú, progresívnu agendu…Sami ste sa vyjadrili, že nedostatkom kritického myslenia je čoraz viac zasiahnutá mladá generácia. V čomvšetkom to podľa vás tkvie?

Jedním z hlavních pilířů vzdělávání na Národohospodářské fakultě je rozvoj kritického myšlení. Učíme studenty souhlasit nebo nesouhlasit s různými interpretacemi probíhajících jevů ve společnosti. Snažíme se je učit nacházet nové varianty řešení. Chceme, abyzískali nadhled. Jsme rádi, když nám studenti oponují a když svoji oponenturu dokáží obhájit. Naším cílem je, aby nezvítězil ten, kdo je pronebo proti-systémový, ale ten, kdo myslí, ten, kdo je schopen vidět a pochopit širší souvislosti.Tak je to na naší fakultě, ale otázkou je, jak je to na jiných akademických institucích. Aplikace kritického myšlení je delší proces. Myslím, že odpověď ukáže čas.Teď se ještě vrátím k té vaší otázce. Někdo mně sem tam vyčítá, že říkám, že někteří studenti mají „vymyté mozky ze střední školy“.Tento svůj názor opírám o výzkumné zprávy, které dělalo ministerstvo školství. Například světoznámý neurolog pan prof. Stránský, který má desetiletí zkušeností ze Spojených států a různých výzkumů, to napsal přesně. Řekl, že to je „stupidifikace mladé generace v souvislosti s tím, jak používají sociální sítě“. Mluví o tom, že dochází ke snižování průměrné  inteligence. Přestože mám své názory podložené vědeckými studiemi, tak i za tento názor mně chce pan rektor odvolat. Za to, že si dovolím popsat to, co říkají vědci v jiných oborech a že to srovnávám s tím, jaká byla úroveň vzdělávání, úroveň uchazečů o studium a studentů naší školy před dvaceti, třiceti lety a v současnosti. V tom, že kvalita maturantů se zhoršuje, mi dává za pravdu i většina pedagogů u nás na škole. Říkají: ano, mluvíš mi z duše, je to bohužel horší. Všechno tohle přichází ze základních a středních škol, kde ta indoktrinace je. Proč si to nepřiznat? Je to realita, pojďme s tím bojovat a učme studenty na úrovni vysoké školy kritickému myšlení.

Na demonštrácii, po ktorej sa z vás stal „antihrdina“, ľudia protestovali proti krokom vlády, proti vysokej inflácii, vysokým cenám energií, proti znižovaniu dôchodkov a zvyšovaniu výdavkov na zbrojenie, proti zatváraniu podnikov, zvyšujúcej sa biede…Ako by ste situáciu, v ktorej sa momentálne nielen ekonomicky nachádza Česká republika, zhodnotili zo svojej odbornej pozície dekana Národohospodárskej fakulty VŠE v Prahe?

Nevím, jestli jsem se stal antihrdinou, podle ohlasů mě naopak někteří považují za hrdinu. Podle mého názoru je to obdobné jako na Slovensku. Možná máme trošku výhodu, že máme samostatnou měnu. Nicméně, obě země jsme poměrně vysoce závislé na zahraničním obchodě, na exportu. Víme, že obě země jsme energeticky závislé na dovozu energetických surovin, především plynu a ropy. Obě země jsme zároveň téměř soběstačné ve výrobě elektrické energie. Nicméně, to je právě ta chyba politické reprezentace. Místo toho, abychom využili výhody toho, že vyrábíme elektřinu možná nejlevněji v rámci celé Evropské unie a pomocí tohoto levného prodeje domácnostem a podnikatelům, ekonomických subjektům a firmám jsme získali určitou komparativní výhodu, tak se zapojujeme do nesmyslného prodeje elektrické energie přes různé burzy. Tím zvyšujeme náklady a snižujeme konkurenceschopnost našich firem. To mi na tom vadí nejvíc. Bohužel musím zopakovat to, co tvrdím celou dobu – že ekonomické sankce vůči Rusku z krátkodobého a střednědobého pohledu daleko více poškozují domácnosti nejenom v České a Slovenské republice, ale i jinde v zemích Evropské unie.

Dneska už se konečně už i v mainstreamu objevují zprávy o tom, jak se sankce obchází, jak se prodává – ať už ropa přes Turecko, přes Indii, přes Čínu, nebo plyn přes různé další subjekty… A stejně dostáváme ruský plyn. Přitom je sranda, že třeba Rakousko to přiznává, Rakousko pořád bere plyn ruský.  Toto mi vadí – že lidé o tom nejsou informováni a v podstatě dochází k používání manipulativních technik.Zdůrazňuji, že jsem proti jakékoliv agresi. Válečné konflikty mi vadí, ať jsou kdekoliv, ať je rozpoutá Rusko, Amerika, kdokoliv. Prostě mně vadí. Vím taky, že když ekonomiky sklouzávají k válečné ekonomice, chovají se neefektivně, což snižuje možnost růstu nejenom hrubého domácího produktu, ale hlavně životní úrovně lidí, což by měl být zájem každého politika. Situace je složitá, zadlužujeme se. V České republice máme za tři měsíce rekordní nejvyšší schodek státního rozpočtu v historii od února 1948. Máme ho i teď v době „post-transformační“. V přepočtu na 90 dnů se jedná o každodenní deficit ve výši 1,85 miliardy korun. Vždyť to je tragédie. My nejsme v dluhové pasti, my jsme už v dluhové propasti a blížíme se tam, kde jsou i vyspělé země, které jsou ještě více zadlužené ve vztahu k HDP, než jsme my.

A nemyslím si, že lze argumentovat tím, že se jedná o současný trend. Že to „tak dělá každý“. Stále více se zhoršující situace je cítit zejména u sociálně slabších skupin, které začaly podstatně víc šetřit. Vidím toto chování i na některých rodinných příslušnících, důchodcích. Přestali topit, vytápí jen jednu místnost. I mladí pociťují, že musí vynaložit větší pracovní úsilí, aby si vydělali třeba na to, aby si zaplatili kolej, aby si mohli dopřát ve volném čase toho, čeho si dopřávali. Covidismus – období chybných rozhodnutí v období covidu, na nás začíná dopadat.

Ešte krátko sa vráťme k obrovskej ukrajinskej vlajke, ktorá ako jediná (!) visí na fasáde Národného múzea v Prahe…českú už ani v tom múzeu nechcú. Ako vnímate ukrajinizáciu spoločnosti a postoj politikov, pre ktorých je Ukrajina viac ako Česká či Slovenská republika? Ako môže toto skončiť?

Jsem pacifista a s jakoukoli válkou nesouhlasím. Přináší ztráty a lidské utrpení všem stranám. Moje postoje jsou jednoznačně protiválečné a jednoznačně pročeské – pro naše domácnosti, pro naše obyvatelstvo, pro naše firmy, pro naše zájmy. Pomáhejme, ale až saturujeme potřeby naší společnosti. A pomáhejme tak, abychom extrémním způsobem nezadlužovali budoucí generace. Fascinuje mě, že mainstreamová média ignorují zprávu Evropského účetního dvora z července roku 2021, kde se jasně psalo že: „Ukrajina patří mezi nejzkorumpovanější země a tudíž žádná finanční pomoc poslaná na Ukrajinu nepomáhá efektivně“. Znovu opakuji: těm, co jsou potřební, pomáhejme. Ale jenom z těch finančních prostředků, které na to skutečně máme.

V poslednom čase sa objavila doslova šokujúca informácia – podporu rektorovi, ktorý vás chce z postu odvolať, vyjadrila Česká sporiteľňa, ktorá sponzoruje Vysokú školu ekonomickú. Vo svojom stanovisku pôvodne uviedla, že pokiaľ budete odvolaný, ČS bude v podpore študijných programov pokračovať, po obrovskom tlaku verejnosti však nakoniec „otočila“.  V tomto kontexte je dôležité spomenúť aj to, na čo ste upozorňovali vy sami – že šéfom Českej sporiteľne je Tomáš Salomon, člen Aspen Institute, americkej politickej neziskovky, známej ideologickej liahne novodobých „kádrov“…Odkedy a akým právom sa k takýmto veciam vyjadrujú banky?! Alebo sa len ukazuje, v akých rukách je naozaj sústredená moc? Ako sa hovorí – zabudnite na vlády, existujú len majitelia bánk a korporácií…

Překvapení bylo, že se tomu vůbec Česká spořitelna propůjčila. Byl jsem její dlouhodobý klient a myslím, že to byl z její strany extrémní přešlap. Pokud vím, na základě tohoto přešlapu se někteří klienti rozhodli odejít k jiným bankovním domům, a to včetně klientů velmi exkluzivních. Možná i na základě tohoto ekonomického tlaku potom Česká spořitelna změnila názor. Je nepřípustné, aby sponzor zasahoval do personálních otázek vysoké školy.  Je naprosto nepřípustné, že by měla nějaká finanční či jiná instituce nebo korporace rozhodovat o tom, co je možné říkat na akademické půdě, zasahovat do akademických svobod a zprostředkovaně do svobody slova, svobody názoru a svobody vyjadřování. To je popření svobody vzdělávání.

Dostalo sa vám obrovskej podpory od ľudí, vznikla dokonca petícia na vašu podporu. Potešilo vás to a pomohlo to veci?

Samozřejmě, že mě to potěšilo, a také mě to posílilo. Rád vidím, že je tu velké množství  lidí, kteří používají zdravý selský rozum, že se nad věcnými tématy zamýšlí. Sami mi píší, že snaha o mé odvolání z funkce děkana je vykonstruovaná záležitost ze strany médií a drží mi palce. Já jim všem chci moc poděkovat, omlouvám se, že nestačím všem včas odpovídat za všechnu podporu přímo.

V jednom z rozhovorov ste sa vyjadrili, že žijeme v dobe, o ktorej ste si mysleli, že po roku 1989 už nikdy nenastane…že na demokraciu sa v skutočnosti len hráme a popri tom sú nám kvalitne vymývané mozgy. Ako sa tomu všetkému brániť? Ako sa dostať von zo šlamastiky, v ktorej sme sa ocitli?

Číst, přemýšlet, vyhodnocovat, používat kritické myšlení a pak velmi pečlivě vybírat – ne podle toho, jak který politik nebo politička vypadá, ale podle toho co a jak říká, jak a co dělá a zda plní, co slibuje.

PREČÍTAJTE SI EŠTE

Sudca Števík pre HS: o svojom potrestaní, súdnictve a justičnom platonizme

Hudobník a skladateľ Ľubomír Belák pre HS: Žijeme v krajine s umlčanou pravdou