Nerovná hra

Důvody, které mě k tomu vedou, vysvětluji v rámci Druhého pohledu dostatečně obšírně (třeba zde, zde a zde). Není to v rozporu s celkovým technologickým optimismem. Možná, že právě státní zákazy a omezení povedou k tomu, aby technologické firmy budou nuceny zavádět prospěšné produkty místo škodlivých.

Měl bych ale také objasnit dva podstatné body, ze kterých mohou vyplývat dvě velmi silné námitky proti mému stanovisku.

Za prvé. Proč nejsem pro to, aby si to rozhodli rodiče nebo ředitelé škol. Proč má za ně rozhodovat státní byrokracie.

Za druhé. Proč nepodporuji třeba také zákaz nočního prodeje alkoholu a proč jsem nepodporoval zákaz kouření v restauracích (dodnes jej pokládám za špatný a v případě referenda bych hlasoval pro jeho zrušení).

Měly by to být takové argumenty, aby neodrážely jen moje osobní pocity, ale aby byly založeny na obecně platném principu a na všeobecně akceptovaných faktech.

Dnes se vypořádám s první námitkou. Tu druhou o srovnání s jinými zákazy nechám na zítra.

Rozhodování o přístupu k počítačům, mobilním telefonům a sociálním sítím by nemělo být necháno na rodičích, protože rodiče v té věci hrají nerovnou hru. Na jedné straně běžný rodič, na druhé straně korporace s celými týmy psychologů a neurovědců a dnes také výkonnými umělými inteligencemi. Strategie, kterou korporace sleduje, je jasná minimálně od chvíle, kdy v procesech před americkými soudy byly zveřejněny její interní e-maily.

Byznys Facebooku, TikToku a dalších je založen na tom, že cíleně vyvolají závislost dítěte na sociální síti. Jakmile je dítě závislé, tak si přístup na síť vybrečí nebo vybojuje hysterickými scénami. Stejně jako by to udělalo, kdyby bylo závislé na heroinu a kdyby byl heroin všeobecně legálně přístupný.

Některý rodič je taková osobnost, že omezení vybojuje, nicméně nemůžeme klást podobné břemeno na všechny rodiče. Připomínám, že důsledky selhání nenese jen ta konkrétní rodina, ale celá společnost.

S řediteli škol je to podobně. Pokud by pokládali za rozumné mobily zakázat, narazí na závislé děti a jejich hysterické reakce, které se projeví přímo (což je menší problém) a prostřednictvím části rodičů (což je mnohem větší problém). Opět nerovný boj. Někteří to vybojují, ale nemůžeme to čekat od všech.

Mohla by se rýsovat námitka, proč to vím lépe než rodiče. Nebylo by lepší zeptat se jich? No samozřejmě! Máme řadu výzkumů názorů rodičů. Jednoznačná většina je pro státní omezení dětského přístupu k sítím a pro zákaz mobilů ve školách. Jinými slovy, ten zákaz upravuje svět tak, jak rodiče chtějí. To znamená, že jim dává víc svobody než dosud. Ale je pravda, že je to vykoupeno omezením svobody někoho jiného. Omezením svobody finančních ředitelů v Silicon Valley zvyšovat korporátní zisky, jak je to jenom napadne.

Shrnutí a základní teze: Ponechat rozhodování o mobilech a sociálních sítích pouze jednotlivým rodičům neznamená rozšířit jejich svobodu. Proti jednotlivé rodině stojí technologické korporace disponující nesrovnatelně většími prostředky a schopností vnutit každé jednotlivé rodině svou vůli tím, že u dětí vytvoří návykové chování. Jestliže většina rodičů sama požaduje společné omezení, může státní zákaz jejich svobodu zvýšit: umožní jim prosadit pravidlo, které by každý jednotlivě proti mnohem silnějšímu soupeři prosazoval jen obtížně.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com