Hovno, solidarita!

Solidarita ke spojencům, to je nové válečné heslo dne. Přece nebudeme stát s rukama v klíně, až nějaká neidentifikovaná (ale jasně ruská) raketa zasáhne v Polsku zase nějaký traktor. Přece se nebudeme nechat přemlouvat, až Merz kvůli tristním preferencím CDU zavelí k false flag operaci. Přece nezradíme naše spojence Američany, kteří do ukrajinského Majdanu investovali pět miliard dolarů a jejichž Victorka Nullandová to celé spískala. Buďme solidární s našimi spojenci! A kdo solidární není, je jasný kolaborant!

Nechci být přemoudřelý, ale dovolil bych si upozornit, že my už jsme pro Američany bojovali. Byli jsme solidární až běda. Dvacet let jsme u Kábulu bojovali za Prahu, protože naši američtí spojenci to moc potřebovali. Kdyby v Afghanistánu bojovali sami, příliš by to vypadalo jako okupace, ale když si k tomu přitáhli spoustu spojenců, vypadalo to jako příchod pravdy, lásky, demokracie a spravedlnosti.

Čtrnáct mrtvých českých vojáků složilo své kosti tam pod Hindukůšem. Dvacetiletá válka vyprodukovala i nějaké zmrzačené i traumatizované. A protože válka je vždycky svinstvo, vyprodukovala i nějaké vrahy. Pamatuju si na jistého tlumočníka Valahudína, který nebyl afghánský kolaborant s pravdou a láskou a místo aby nedovoleně pomáhal cizí moci, prostě do ní začal střílet. Byl samozřejmě cizí mocí chycen a předán do rukou našich evropsky hodnotných vojáků, kteří z něj nadělali fašírku. Nějaký domorodec si nebude dovolovat na demokracii a svobodu, že?

Dostalo se to dokonce k soudu, důkazy byly silné, ale byla válka, bylo to trapné a kazilo to morálku všech těch Foltýnů, Řehků a Petrů Pavlů, takže to nakonec šlo dovytracena. Ale čin se stal. Čeští vojáci prostě umlátili zajatce, který se odmítl podvolit okupační moci a používal klasickou zbraň chudých – terorismus.

Nebyl to jediný takhle pěkný příklad. Už někdy kolem roku 2005 (tuším) proběhl další incident, kdy se několik vojáků stylizovalo do do německé jednotky SS Dirlewander. Také z toho tehdy byl pěkný skandálek, který skončil odvoláním a propuštěním těchto vojáků bez výsluhy. Teď už by se jim to nestalo. Od roku 2014 jsou ukrajinští náckové zváni do Jaromírem Štětinou do Evropského parlamentu, dostávají od Kalouska dýky, pořádají přednášky, které podporuje i Markéta Šichtářová a české presstitutky se usilovně dívají jinam. Pamatuju si tu licoměrnou snahu, zakrýt jméno ukrajinské jednotky Edelwaiss, tím, že to na Fóru 24 napsali jako Edel-ways. Tenkrát na tu u Šafrů padlo hodně xanaxu.

Tohle všechno jsme, prosím, pro Američany udělali. Spojenci, vole! Byli jsme tak velcí spojenci, že jsme vlastně byli docela solidní svině. Naši vojáci bojovali a umírali jako správní okupanti. Čtrnáct mrtvých jsme Američanům dali, aby si mohli hrát na spravedlivou velmoc, i když byli jen normální imperialisté. Nějaké ustřelené ručičky i nožičky z toho byly, nějaké omilostněné vrahy z toho máme, kdysi propuštění, ale dnes adorovaní nácci z toho byli…

… a pak, jednoho dne, z ničeho nic, se Američané stáhli. Přestalo je to tam bavit. Tálibán během několika týdnů obsadil celou zemi, i když Jeník Cemper tvrdil něco jiného… a bylo po všem. Z války proti terorismu se stala úplně normální okupace, z Tálibánu se stali stejně respektovaní státníci jako syrský Šara a svět není o nic bezpečnější ani nebezpečnější než byl předtím. Jen to z největšího světového věřitele udělalo největšího světového dlužníka, spousta lidí se napakovala na omračujících výdělcích z opia, Čína vyrostla v supervelmoc, Rusko se vzpamatovalo z rozpadu Sovětského svazu a Evropa se stala bezvýznamnou…

Přesně za toto tam těch našich čtrnáct vojáků vykrvácelo. Přesně pro toto se z několika dalších stali vrahové. Přesně pro toto byli další propuštěni bez výsluhy pro něco, co dneska na Ukrajině oslavujeme.

Jako, nechci nic říkat, ale když jste spojencem někoho, bojujete za něj dvacet let a on to pak takhle podělá, tak rozumný politik či státník by dělal všechno, aby pod takovým spojencem už nikdy nebojoval. Asi se všichni Babišové, Macinkové, Lipavští i Schwarzenberci málo dívali na záběry z kábulského letiště a hrozně rychle zapomněli, co se stalo těm, kteří se na podvozcích amerických letadel neudrželi a Tálibán je pak drapnul.

Česká republika má vlastní přímou a krvavou zkušenost jako americký spojenec. Máme přímou zkušenost s tím, že to generuje mrtvoly, vrahy, mrzáky a nácky. Máme přímou zkušenost s tím, že panská láska po zajících skáče. Máme direktivní zkušenost, že Američané už zapomněli, co jsme pro ně udělali. A do toho Petr Pavel mluví o nějaké solidaritě se spojenci? Jaké solidaritě, sakra? Být americkým nepřítelem je nebezpečné, ale být jejich přítelem, je smrtící. Kisinger říkal…

Naši vojáci byli okupanti! Dvacet let bojovali, aby Tálibán nahradili Tálibánem. Dvacet let bojovali, aby se geopolitické těžiště přesunulo do Asie. Dvacet let bojovali, aby Spojené státy vypadaly jako jedno velké gheto. Bojovali, aby dneska měli Američané orezlé letadlové lodě. Bojovali, aby dneska Trump musel omezit vývoz nafty. Bojovali, aby Trump Německu zakázal odebírat plyn z Ruska a pro jistotu i z Perského zálivu.

Dvacet let jsme poslouchali, že musíme být solidární se spojenci, aby oni pak v případě potřeby byli solidární s námi. Petr Pavel to v jednom kuse omílal jako náčelník štábu i jako ouřada v NATO. A teď, kdy teda tu solidaritu jako potřebujeme, co nám říká ten stejný Petr Pavel? Že máme být zase solidární my a máme zase jít bojovat do další války, kterou Američané rozdmýchali pěti miliardami dolarů pro Bileckého, Jaceňuka, Jaroše, Turčinova, Parasjuka a další prvotřídní vrahouny s hákenkrojcem na kůži (ale pod košilí).

Hovno, solidarita! Už jste jí dostali víc než dost a nedostali jsme za ni nic zpátky. Jen jsme si zkurvili pověst se světě. Nedostali jsme za ni žádné díky, jen další požadavky. Vůl, který dobře táhne, tomu se naloží! Seberte si svého Petra Pavla, seberte si svého Lipavského, seberte si své Rakušany, Fialy a Hřiby, odvezte si svého Merricka, který se tu chová jako místokrál a jděte do brusele! My jsme si svou solidaritu splnili víc než dostatečně a mezi spojenci by mělo být normální, že teď si zase vy splníte tu svou…

Takže račte pěkně pustit ropu na trhy, ukončete tu hovadinu v Perském zálivu a koukejte pěkně jednat s Ruskem, než bude pozdě. S takovým spojencem jako vy už žádného nepřítele nepotřebujeme. Možná jsme vaše kolonie, možná musíme strpět, že nás vysáváte, ale sakra nemusíme předstírat, že vás za to ještě milujeme. Ať vám líbá čižmy Petr Pavel, ne my!

My totiž nejsme vaši spojenci, že? My jsme vaše kolonie.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz