Ale jedno se zrovna nabízí mimořádně silně. Elon Musk, nový majitel sítě X (dříve Twitter), nadhodil před pár dny myšlenku, že za přístup na síť X by se mohlo platit. Nejenom prominentní uživatelé, ale všichni. Jinými slovy, že by to byl normální produkt jako ostatní; vajíčka v krámě nebo vstupné na koupaliště taky něco stojí.

Jelikož Musk si poslední dobou udělal v levicově liberálních kruzích špatné P.R., strhla se na jeho adresu okamžitě lavina posměchu: hehé, bleblé, jen ať to udělá, aspoň tu síť definitivně zničí. Jenže odmyslíte-li si personálie, v podstatě má pravdu.

Jak vypadá standardní nabídka sociálních sítí dneska? Asi takhle:

Je to ZADARMO! ZADARMO! ZADARMO! Pokud byste to pořádně neslyšeli, tak ZADARMO! ZADARMO!

… jenom vám polezeme do soukromí, abychom o vás věděli co nejvíc,

… jenom z vás uděláme produkt, který budeme prodávat našim skutečným zákazníkům, zadavatelům reklamy,

… jenom vám budeme podstrkávat ty nejhorší bludy, o kterých víme, že vás rozhodí, protože vás potřebujeme rozeštvat, rozčílit, uvést do stavu beznaděje a zoufalství … jelikož pak u nás strávíte trochu víc času a my vám stihneme ukázat ještě víc reklam,

… jenom budeme mít maximální motivaci k tomu, udělat ty naše produkty silně adiktivní, jako nějaká tlupa virtuálních Escobarů, (Píp! Píp! Máš nový lajk! Máš novou reakci! Píp! Všimni si mě! Nechej všeho a pojď sem! Píp!)

… jenom budeme úplně kašlat na nějakou „lidskou“ podporu nebo správu, protože na tolik zaměstnanců nám příjmy z reklam nestačí, takže všechno musejí dělat připitomělí roboti.

To jsou důsledky stávajícího obchodního modelu sociálních sítí, kdy ta služba zadarmo je pekelně drahá, a to nejen pro jednotlivce. (Dokonce bych řekl, že nezanedbatelným způsobem nahlodává stabilitu celých společností.) U mládeže je to ještě větší peklo; nedávno jsem byl na jedné akci, kde vystupoval i slavný neurolog Stránský, a ten ukazoval snímky dětských mozků, na kterých se jednoznačně projevoval nadměrný čas strávený u mobilů. A faktorem číslo jedna v téhle závislosti jsou „socky“.

Funguje to i naopak. Dokonce i já, starý havran, který byl teenagerem někdy v minulém století, pozoruji, že od doby, co jsem opustil Facebook a Twitter, nedokážu napsat tak nepříjemné a jedovaté texty jako dřív. Jsou lidi, kteří si myslí, že jsem „vyměkl stářím“, nebo dokonce, že mě někdo zkrotil výhrůžkami. Ach kdeže, tak důležití u nás jacísi blogeři z Ostravy nejsou; maximálně vás někde smažou, a leckdy ani to ne. Je to jinak. Jde o prostý důsledek toho, že se člověk vynořil z těch největších žump současnosti, a najednou shledává, že mu vnitřní rezervoár agresivity poněkud vyschnul, protože není permanentně doplňován čerstvým materiálem zvenčí.

A naopak, nahlédnu-li občas někomu přes rameno a vidím ty neuvěřitelné, s odpuštěním, sračky, které tam víří v nekonečném hnědém baletu, během pár minut je mi trochu šoufl. Dvojnásob pak z vědomí, že zítra tam budou nové; kapacita lidstva k produkci podobného materiálu se blíží nekonečnu.

Jenže zároveň je ten výše zmíněný stav mimořádně blbým ekvilibriem, kterým nejspíš ani Musk nedokáže pohnout. ZADARMO! ZADARMO! ZADARMO! je extrémně silný prodejní argument. A lidstvo jako celek si mezitím dávno zvyklo, že za takové služby se neplatí, a zároveň i na to, že „smrdí“ – politickou polarizací, sprostotou, zamořením roboty a manipulátory, naprostou absencí jakékoliv snahy o neutrální správu věcí. Hlavně, že jsou zadarmo a přitom návykové.

Je to tak trochu, jako bydlet ve městě, ve kterém je Tabáková ulička a vedle ní Rumová ulička, a už děcka si tam chodí fasovat cigarety a chlast. V libovolném množství a zadarmo. Kdyby za ně musel zákazník platit, přece jen by jich zkonzumoval míň. Ale dokud nemusí, nemá vlastně důvod tu konzumaci omezovat.

Už nevím, kdo to byl, snad Scott Alexander, on je celkem vtipný; každopádně popisoval „špatné ekvilibrium“ na následujícím poněkud ujetém příkladě:

Představte si zemi, kde platí jen dva zákony:

Všichni se musejí každý den osm hodin v kuse povinně mlátit kladivem do hlavy.

Kdo s tím přestane, toho musejí ostatní okamžitě zabít.

To je život, co? A není z něj realistická cesta ven, protože horlivých strážců zákona dohlížejících na své spoluobčany bude vždycky dost. Taková civilizace se, paradoxně, může udržet značně dlouho. Ona třeba Severní Korea nebo Íránská islámská republika k tomu v praxi nemají zas tak moc daleko, a jak se jim daří. (Ekonomicky ne. Ale režimy samotné vesele trvají.)

Zas tak strašně na tom dnešní sociální sítě nejsou. Ale stejně by asi bylo na místě, aby každý jejich nový uživatel vyfasoval (ZADARMO!) aspoň malé gumové kladívko. Jen tak pro připomenutí, kam vlastně vlezl a čeho se účastní.

kechlibar.net