V praktickém životě se s nekonečnem víceméně nesetkáte, i ten pozorovatelný vesmír nad hlavou má nějakou konečnou hranici, za kterou nevidíme. Nicméně existuje něco, čemu bych provizorně řekl “v podstatě nekonečno”. Hodnoty tak vysoké, že už z vašeho hlediska nemá smysl se jimi zabývat, vyšší nežli vysoké. Mimo meze vašich možností.

Stojí-li byt dva miliony Kč, je to pro normálního člověka nezanedbatelná částka, ale pořád je ještě představitelné, že ji vydělá. Na dům za osm milionů už chudší lidé nedosáhnou; pro ně už je tímto překročena hranice “v podstatě nekonečna”, ale pro vyšší střední třídu, byť nepočetnou, je to stále ještě v mezích možného.

Pokud ovšem nějaká nemovitost stojí deset miliard, je to bezpečně mimo možnosti drtivé většiny českého obyvatelstva, ba i firem. Pak už je jedno, jestli je to deset, dvacet nebo sto miliard. S takovými hodnotami si prostě nemusíte lámat hlavu, jsou pro vás všechny stejně nereálné. Takovými čísly se ve svém profesním životě musí zabývat leda tak ředitel ČEZu, ale nikoliv Marian Kechlibar.

Současná migrační krize na Lampeduse, kam dorážejí stovky nacpaných člunů z Tuniska a kde množství migrantů převýšilo počet původních obyvatel ostrova, je krásným, i když děsivým příkladem “v podstatě nekonečna”. To samé platí o Kanárech: zrovna tam “trhli rekord”, tisíc migrantů za jeden den.

Je celkem jedno, jestli se k nám z rozvojového světa chce nastěhovat dvacet milionů lidí nebo dvě stě milionů. Z hlediska Evropy je to “v podstatě nekonečno”, protože taková čísla totálně přesahují možnosti evropských států je nějak přijmout, postarat se o ně, snažit se je začlenit do společnosti atd. Ten současný proud je úplně stejně nezvladatelný, jako kdybyste si vzali hypotéku na pět miliard; prostě na ni nevyděláte. A při demografii nedaleké Afriky, kde stále ještě přibývá cca 30 milionů lidí ročně, bude počet takových plavců na člunech jedině růst. I když vynecháme všechny ostatní oblasti světa s neúnosně vysokou porodností (Gaza, Afghánistán, Jemen), už jen Afrika samotná má takovou plodivou sílu, že nám dokáže zařídit “v podstatě nekonečno” přistěhovalců jen tak mimochodem.

Tu a tam se mě nějaký čtenář zeptá, co bych s tím dělal já. Nejsem příznivce nějakých masakrů na moři. Udělal bych jedinou, zcela nenásilnou věc: prostě bych jim přestal cokoliv dávat. Možná tak chleba, vodu a matraci v tělocvičně, ale nic víc, zejména pak ani euro v hotovosti. Chce-li, dejme tomu, papež František pečovat o mladé muže z Afriky, nechť jim ty peníze rozdává z vatikánských účtů.

Podobným způsobem ořezala benefity pro migranty dánská vláda a – světe div se – zájem Afričanů, Afghánců, Pákistánců atd. o azyl v Dánsku poklesl téměř na nulu, ačkoliv je to jedna z nejbohatších zemí světa, ve které se žije velmi dobře. Před propuknutím rusko-ukrajinské války měli v Dánsku cca 1500 – 3000 žádostí o azyl ročně. O takových počtech se Němcům může leda tak zdát. (A ano, Německo je na počet obyvatel 13x větší než Dánsko, ale těch žádostí o azyl má cca 50x – 70x více. Odměňujete-li něco, budete toho mít víc.)

Takové opatření by značně poškodilo pašerácký obchodní model. Oni ti pašeráci vybírají za převoz do Evropy vysoké poplatky, často je to dokonce služba na splátky. Pokud ten migrující mladík na druhé straně Středozemního moře nevydělá peníze, nebude schopen splácet přemrštěnou cenu jízdenky, ani posílat peníze svojí rodině zpátky do Afriky. To se zase neutají před jeho kamarády a jejich rodinami, které to při plánování dalších migračních akcí vezmou v potaz. A odkud asi tak může brát peníze? Nekvalifikovaný člověk toho v Evropě vlastní prací moc nevydělá, při neznalosti jazyka spíš vůbec nic. Prodavačů falešných kabelek se tady nemůžou uživit miliony.

(Možná komplikace: nárůst zločinu. Přijde na to, jak moc ochotni jste v takovém případě investovat raději do kriminálů než do migrantů, to už je politická otázka. S dnešní technikou, jako jsou např. kamery na každém rohu, nemůže policii dlouho unikat nikdo – pokud se tedy na stranu zločinců nepostaví politici a neznemožní kriminálce její práci. Ve městech typu Berlína je to možné, většina Evropy má ale trochu více rozumu.)

Toto by snad ani nevyžadovalo nějaké zásadnější změny mezinárodních smluv o azylu, které je vzhledem ke zkostnatělosti systému těžké provést. Vyžadovalo by to ale něco jiného; změnu mentality. Západní Evropa si navykla uklidňovat své špatné svědomí (z vlastní koloniální historie, ale i ze svého současného blahobytu) tím, že prostě otevře peněženku a nechá tažné ptactvo zobat. Tenhle recept ovšem funguje jen do určité chvíle – do okamžiku, kdy je překročena hranice “v podstatě nekonečna”.

Nechci moc vidět, jak to po tom překročení bude vypadat. A stále ještě doufám, že se tomu podaří zabránit – aspoň u nás v České republice, kde ještě model “doširoka otevřené peněženky” naráží jak na nedostatek peněz ve státní kase, tak na neochotu obyvatelstva živit úplně kohokoliv. Ale nevěřím, že se tomu podaří zabránit v celé Evropě. Současní evropští politici, co se migrace týče, umějí pronášet silná slova, ale výsledky nemá skoro nikdo; ani italská premiérka Meloniová ne, a to ji Italové zvolili právě proto, aby ten nekonečný proud z Afriky aspoň zredukovala.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.