Společná řeč není zadarmo

Bratislava 11. septembra 2023 (HSP/Vidlakovykydy/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

Ten starý biblický příběh o zmatení jazyků určitě všichni znáte. Lidstvo je jedné mysli i jedné vůle a společnou prací se chce vyrovnat Hospodinu tím, že postaví věž, která se bude dotýkat nebes. Bůh jim věž nerozboří. Nesešle zemětřesení, nesešle ohnivý déšť, nesešle záplavy, nesešle ani mor ani kobylky. Sešle zmatení jazyků. Lidé si přestanou rozumět. Přestanou chápat, co ten druhý myslí. Přestanou být schopni koordinované činnosti a tak svoje dílo nedokončí a rozptýlí se po celé zemi

Vidíte, jak krásně to funguje až dodnes? Není zapotřebí na lidi posílat vojsko. Není zapotřebí lidi zavírat do vězení, není zapotřebí dělat koncentrační tábory, není zapotřebí nikoho držet pod krkem. Stačí zařídit, aby si navzájem nerozuměli. Aby nenašli společnou řeč. Stačí zařídit, aby se hádali kvůli malichernostem, stačí je mást mnohotvárnými pojmy, stačí je štvát a ponoukat proti sobě… a všechno ostatní se stane samo. Nebudou schopni žádného koordinovaného úsilí. Je jedno, jak inteligentní jsou. Pokud budou rozeštváni, žádná inteligence jim nepomůže.

Ale pokud lidi rozeštvaní nejsou, tak jsou schopni koordinovaného úsilí dokonce i tehdy, když je to tam samý debil nebo blbeček… Jo, kdyby byli inteligentní, tak by svou věž stavěli lépe, rychleji a radostněji, ale i blbci jsou schopní stavět. Stačí, aby se nehádali.

A to je ten důvod, milé děti, proč je Fiala stále v premiérském křesle, i když blábolí o tom, že to má s vládou tak, jako fotbalový tým Liverpoolu. To je ten důvod, proč liberálové obsadili všechny pozice, i když je to tam samý komouš, proti kterému původně bojovali, i když má prezident IQ jako chytřejší delfín… oni se prostě nehádají. Nedohadují se, co znamená pravice a levice. Nedohadují se, co byl a co je komunismus, nedohadují se, co je svoboda. A díky tomu koordinovaně postupují i když si říkáte, že to snad ani není možné.

Těch třicet let rozeštvávání obyvatel této země se někdy prostě projevit muselo… Je nás hodně, ale nemáme společnou řeč… Tohle byl úkol všech těch Reflexů, Respektů a České televize. Rozhádat nás. Protože to do značné míry vymaže veškerou osobní inteligenci a pracovitost. Proto propadlo milion hlasů u voleb. Stačilo inteligentní lidi rozstrkat do marginálních uskupení… většinou kvůli nějaké naprosté drobnosti.

V tom biblickém příběhu se píše, že lidé pracovali a Bůh jim zmátl jazyky, takže už dál spolu pracovat nemohli. Ale ono to funguje i obráceně. Pokud společně pracujeme, tak zase společnou řeč nacházíme. A to dělaly všechny ty politické neziskovky od Sorose… Vytvořit společnou a koordinovanou práci pro ty, kteří se hádat nesmějí a postupně dostanou liberály do všech pozic. Udělat ten pochod institucemi a i když je Danuše Nerudová blbá jak putštok, je „expertka na důchdovou reformu.“ Jen prostě nachází snadno společnou řeč s Vítkem Rakušanem. Ten zase nachází společnou řeč s kmotry z Dozimetru a všichni dohromady koordinovaně postupují. Vítek se opravdu nepozastavuje nad tím, že průměrný delfín by Danuši porazil v jakémkoliv kvízu.

Proč to všechno píšu…

Přátelé! Společná řeč prostě není zadarmo. Třicet let nás rozdělovali, třicet let nám cpali pseudotémata, třicet let dělali všechno pro to, aby nám na komkoliv něco vadilo. Podívejte se dneska. Sezvěte si deset lidí, zkuste nastolit nějaké politické téma a po čtyřech promarněných hodinách odejdete znechuceni, protože zjistíte, že se nedohodnete ani na nejzákladnějších definicích. Prostě to nejde. Zmatení jazyků je příliš velké. Zítra to zjistí i Václav Hrabák. Středula stávku nesvolá a nesvolá a tím bude vymalováno.

Najít společnou řeč je mnohem snazší tím, že si nejprve popovídáte o něčem, co nerozděluje. Já to s lidmi dělám přes bůček. Nejprve je třeba se bavit o jitrničkách, o půdě, o vodě, o přírodě a dobrém jídle a je třeba v tom najít společnou řeč. A pak je mnohem snazší najít společnou řeč v tom, co vlastně znamenal rok 89. Pak je mnohem snazší se domluvit, co vlastně spolu chceme a čeho můžeme dosáhnout. Proto dělám workshopy o víně a ne o definici pravicového populismu. Ano, mohl bych o tom také mluvit celé hodiny, ale je lepší, když spolu budeme lisovat vinnou šťávu a zjistíme, že jsme všichni úplně normální, než abychom se pohádali o něčem, co za půl roku nebude mít žádnou platnost.

Proto pořád mluvím o podpůrných strukturách, které si musíme vybudovat. Protože právě tím budováním zase najdeme společnou řeč.

Stejně fungují i ty demonstrace. Jedeme tam říct Fialovi a jeho skvadře, že už nás štvou. Jedeme jim říct, že jsme naštvaní, že je považujeme za nejhorší vládu v dějinách tohoto státu. Na tom se shodujeme. A díky tomu, že se tam potkáme, bude možné snáze najít společnou řeč, co bude dál.

To totiž slýchám najčastěji… dobře, bude demonstrace… a co bude pak?

Jak máme dát dohromady, co bude pak, když je tak obtížné dát dohromady jen tu samotnou demonstraci? Nejprve potřebujeme být jedné mysli tam na Václaváku a shodnout se, že se hlavně potřebujeme zbavit Pětikolky. Přes všechny problémy, byly to právě demonstrace jakožto společná práce, které z naší národní rozhádanosti hodně umazaly. Dokonce se to povedlo tak pěkně, že se loňské národní probuzení neroztrhlo napůl. Naopak zůstalo víceméně pohromadě, jen se z něj tu a tam odtrhla nějaká marginální skupinka. Zůstalo pohromadě, i když se vyměnil lídr. Zůstalo pohromadě, protože právě díky společné demonstrační práci jsme znovu alespoň v něčem našli společnou řeč.

Proto nám to všechno tak trvá… protože najít společnou řeč, to je hodně práce. Přesně té práce, kterou jsme třicet let nedělali. Je zapotřebí se scházet, mluvit spolu, nejprve probrat témata, která nejsou konfliktní, abychom se díky nim pak mohli podívat i na věci, které nás rozdělovaly. Proto jdeme na demonstraci… Ne kvůli řečníkům… ti mohou být vyměněni… ale potřebujeme se prostě ujistit, kolik lidí to vidí podobně. Potřebujeme začít mluvit o budoucnosti a o politice s lidmi, se kterými to pak jednou budeme realizovat. Potřebujeme se společným úsilím opět postupně dobrat ke společnému stanovisku.

Scházíme se v sokolovnách. Scházíme se na demonstracích. Scházíme se na sociálních sítích a na blogerských dvorcích. Z tohoto setkávání postupně vzejde společné úsilí i schopnost ho udělat. Nacházejme společnou řeč… a až jí najdeme, tak to bude takový fičák, že se Fiala zastaví až v Bruseli. Jako jsme kdysi díky zmatení společného jazyka ztratili společné dílo, tak teď společnou prací musíme zase najít společný jazyk.

Těším se, až se s vámi zase potkám pod koněm. Jsem si jistý, že budu moci zase konstatovat, že jsme kus společného úsilí zase našli a jsme schopni se zase lépe domlouvat na tom, co je před námi.

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý kdo pošle dar alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihu (nebo knihy) z nabídky.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.

Prečítajte si tiež:

• O post-minimálním státu
• NAPŘÍČ: Co nejvíce ohrožuje svobodu slova v ČR?