Moje babička, Elsa Sterziková, přišla na sklonku roku 1945 do Neu Sattlu, tedy do Nového Sedla na Sokolovsku, kde jí přidělili dům po vysídlených sudetských Němcích. Ale stejně se tam s nimi dál potkávala, protože někteří odejít museli, ale jiní zase odejít nesměli, protože místní sklárna a porcelánka by bez vedoucích německých pracovníků nemohla fungovat. Dodnes najdete v místě německá příjmení, která ovšem už dávno nosí Češi jak polena. Není úplně divu, že čeští reemigranti snadněji nacházeli společnou řeč se zbylými Němci, protože si i lépe rozuměli. Babička česky uměla, ale na první poslech jste poznali, že je to čeština bez našeho národního obrození.

První paradox dějin… Elsa sice přišla do Československa, ale zase mezi Němce. Většina z nich se pak vystěhovala až roce 1968. Ale tenkrát, těsně po válce, už žádné národnostní třenice nebyly. Po těch milionech mrtvých byli všichni pokorní jak beránci.

Po dvou letech postupného budování nového domova se Elsa dozvěděla, že její manžel je naživu a je zajatec v SSSR. Měl také štěstí. Zhruba v době, kdy Elsa utíkala před frontou, jejího manžela tato fronta převálcovala. Při jakémsi ruském útoku zbylo z jejich jednotky pár zubožených mužů a on mezi nimi.

Ruský válečný stroj tehdy šlapal tak rychle, že zajaté jednotlivce nikdo nešanoval. Ty prostě postříleli, protože nikdo neměl čas, se s nimi zdržovat. Do zajetí se odváděly celé roty nebo pluky. Nějací tři vojíni… Ale dědeček měl štěstí. Ruskému důstojníkovi se jich zželelo. Při zajateckých výsleších se navíc zjistilo, že dědeček byl před válkou německý komunista a díky tomu se dostal do lepšího lágru v blízkosti Moskvy. Zacházeli s ním poměrně dobře. Po čtyřech letech zhubnul jen na padesát kilo… a byl navěky vyléčen z komunistických idejí.

Hned, když se Elsa dozvěděla, že není vdova, okamžitě začala na všechny strany psát dopisy, že její manžel je v zajetí, ale není to Němec, nýbrž Čech a měl by být okamžitě propuštěn. Obrátila se na všechny myslitelné i nemyslitelné organizace, psala prezidentu Benešovi, prostě dělala všechno, co ve svém postavení mohla. Rok takto bezvýsledně psala a pak přišel Vítězný únor. Babička slyšela projev Klementa Gottwalda a okamžitě mu také napsala.

A Gottwald to v krátké době zařídil. Co se demokraticky rok nehýbalo z místa, to se komunisticky vyřešilo ajn cvaj. Gottwad vrátil Else manžela a tak na něj nikdy nedala dopustit. Paradoxně, zatímco babička svůj vztah ke komunistům získávala, dědeček ho ztrácel.

Druhý paradox dějin… Demokrat Beneš nezařídil nic, komunista Gottwald to zařídil hned. Nechci tehdejší dobu bagatelizovat, ale vězte, že tehdejší Strana a vláda zařídila, že se mohl narodit můj táta a tím pádem, že jsem se mohl narodit já. Na začátku zázraku shledání byl Kléma.

Dědeček se vrátil domů až v roce 1949. Několik týdnů po Gottwaldově intervenci byl vytažen z lágru a poslán na Jaltu, kde ho dalších pár měsíců opět vykrmovali a hezky se o něj starali, aby se vrátil domů jako člověk. Jeho cesta domů ale nebyla jednoduchá. To nebylo tak, že by mu dali nějaký pas. Jel domů přes východní Německo, tedy sovětskou okupační zónu. Tam ho v noci přivezli na české hranice a ukázali mu směr, kterým má jít.

Chytili ho čeští pohraničníci a něco mu provedli. Dědeček nikdy neřekl, co to bylo, takže se jen dohadujeme, ale bylo to dostatečně odporné, aby mu novou vlast zhnusili do hloubi duše i srdce. Elsa v západních Čechách našla nový domov, ale její muž nikoliv. Shledali se po mnohaletém odloučení, podařilo se jim překonat válečná traumata a v roce 1951 se jim narodil můj tatínek. Ale dědeček nikdy Československo jako svou vlast nepřijal.

Třetí paradox dějin… Nikdo mému dědečkovi neuškodil tak, jako jeho nová vlast. To bylo jeho doživotní trauma a bylo větší než válka i než gulag. A vlastně právě tomu nejvíc rozumím. Žádný Bartoníček, Šídlo nebo Šafr se mi nezatnul tak hluboko do srdce, jako když mě vyštípali z místního evangelického sboru. To nejhorší vám neudělají nepřátelé, to nehorší vám udělají ti, které jste považovali za své nejbližší.

Dědeček byl šikovný zámečník. Před válkou pracoval v Kielských loděnicích (víme, že pracoval na montáži bitevní lodi Tirpitz). Uchytil se v místní porcelánce a pracoval tam až do své smrti. Do důchodu nikdy nešel. Když už nemohl pracovat jako zámečník, dělal alespoň vrátného. V posledních letech jej můj tatínek každé ráno odvezl autem na vrátnici, pak jel sám do práce a pak ho zase autem vyzvedl, protože pěšky už by domů dědeček nedošel.

Když pak pominula tuhá padesátá léta a uvolnily se poměry, chtěl se dědeček vystěhovat do Německa. V Hamburku měl svého bratra, který si prošel úplně jinými peripetiemi. V roce 1968 se pak celá řada sousedů do Německa prostě emigrovala. Dědeček ale nikdy neutekl. Prostě si poctivě požádal o vystěhování a trval na povolení. Tehdejší československé úřady ho několikrát pustily do Německa i s celou rodinou a na hranicích mu nikdo nešacoval kufry, ale on to nikdy nepochopil a vždycky se poctivě vrátil zpátky. Bez oficiálního povolení se prostě odmítal vystěhovat. Byl taková nátura. I když toužil po odchodu, odmítal být znovu emigrantem.

Čtvrtý paradox dějin… Můj tatínek tak prožil celé mládí s vědomím, že se přece brzy budou stěhovat. Ale nikdy k tomu nedošlo a tuhá normalizační i přednormalizační moc naši rodinu do Západního Německa vysloveně vystrkovala. Ztroskotalo to na dědečkově paličatosti.

Tatínek se pak stal kurátorem v místním evangelickém sboru. A je tím kurátorem dodnes. Jednou, v osmdesátých letech si ho předvolal okresní tajemník pro církevní záležitosti. V tatínkovi byla malá dušička. Tenkrát nebylo složité, dostat se kvůli práci pro církev do problémů. Tajemník se proti němu posadil a říká mu: „Pane Sterzik, ta vaše modlitebna v Novém Sedle je v hrozném stavu, že? Je tam vlhko, plíseň, v koutech rostou houby… nechtěli byste lepší budovu?“

A skutečně, zanedlouho se evangelický sbor stěhoval do jiného domu, ve kterém je dodnes. Pátý paradox dějin… Strana a vláda se postarala o novou modlitebnu pro evangelický sbor. V době, kdy oficiální politika byla vlastně opačná.

Proč to všechno píšu…

Prostě svět není černobílý a velké hodnoty neexistují, i když se jimi mocní rádi ohánějí. Existují jen charaktery. Tyto charaktery se občas projeví. V dobrém i ve zlém. Ale vždycky záleží na konkrétních lidech a záleží, co v sobě krmí. Ani ta největší zla a největší dobra nejsou jednoznačná. Je vlastně jen Boží milost… nebo štěstí, nebo karma… říkejte si tomu, jak chcete.

Možná proto dneska ty evropské hodnoty nefungují. Nejsou v srdci. Nekonají malé obyčejné dobro. A já se trochu obávám, že ani ta konzervativní změna, která se teď kolem nás děje, nic moc nezmění, pokud ji ponesou takoví, jako byli ti čeští pohraničníci, co si ošklivě pohráli s mým dědečkem. Být vítězem je ještě málo…

Přeji vám všem, ať se v životě potkáte především s tím malým obyčejným dobrem. Ať k vám přijde třeba i od těch „špatných.“ Ať se ve světě stane cokoliv, ať máte štěstí na takové, kterým se zželelo tří válečných zajatců a nepostříleli je. Kterým se zželelo nedůležité ženy a přivedli jí zpátky manžela. Ať jsou kolem vás ti, kteří zamhouří oči, až budete muset utíkat. Ať se potkáte s těmi, kteří vám dají novou modlitebnu.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.