Víte, co vás hned po vstupu do jeho budoáru zaujme? Ten kontrast mezi tím, jak ho vykresluje Česká televize a jaké to je ve skutečnosti. Viděl jsem pár záběrů, které měly evokovat, že Zemanova kancelář je jakési doupě, nezařízené pro jeho invalidní vozík… a vůbec, určitě to za těmi dveřmi vypadá hrůzostrašně. Tak ne, vypadá to tam elegantně, vše bylo dobře zorganizované, příjemný mladý muž se mě ujal, usadil na pohovku a nabídl mi občerstvení. Pak si mě převzal Jiří Ovčáček, odvedl mě o dvoje dveře dál a už jsem seděl proti Milošovi.

Hele… on nás ještě pořád všechny strčí do kapsy. Tělo už není nejmladší, ale hlava mu slouží jako zamlada. Opět, ten kontrast, když ho nějaký novinář natočí (v co nejhorším světle) a když ho vidíte naživo, ten úplně bije do očí. Když ho porovnám s vizáží stepního orákula, Džamily Stehlíkové, tak z toho Zeman jednoznačně vyjde jako vítěz. Prostě byl usměvavý a vypadal tak dobře, že jsem přestal věřit i posledním zbytkům zpráv, že by snad tento člověk někdy neměl pod kontrolou alkohol. Nevypadal o nic hůř než abstinent Karel Nešpor. Nechal jsem si podepsat jeho knihu „Jak jsem se mýlil v politice.“ I v osmdesáti má lepší rukopis než já, co jsem polovičního věku. Kdo máte moji knihu, tak můj podpis znáte.

Myslel jsem, že s ním udělám rozhovor. Pečlivě jsem si nachystal celou řadu otázek na jeho dlouholeté působení v politice, ale ono to dopadlo spíš naopak. On se ptal mě… Nejprve pochválil moje psaní, prý normálně chválí jen to, co napíše sám, ale u mě udělá výjimku. Ocenil, jakým způsobem píšu o našem premiérovi i prezidentovi a ujistil mě, že na ně má podobný názor… a pak se mě ptal na demonstrace…

On je pořád OFF. Ví o fšech fšechno. Vlastně si se mnou jen doplňoval některá bílá místa ve svých úvahách. Znal prakticky všechny řečníky a otázky pokládal tak, že už vlastně věděl odpovědi, každá otázka byla k věci… jeho přehled je naprosto neskutečný. Vůbec se nedivím, že ho novináři nesnášejí. Vždycky je převyšoval o tři hlavy a ať dělali cokoliv, on byl ten, kdo se něco dozvěděl a oni odcházeli poraženi.

Zajímalo ho, jak Jindra Rajchl buduje stranu, každý postřeh šel přímo na komoru o půlce jeho lidí věděl to, co o nich ví Jindra… prostě tam sedíte a zjišťujete, že vaše představy o jeho politickém talentu byly značně podceněné. Chtěl jsem se ho zeptat, když stál v prezidentské volbě proti Drahošovi a sice vyhrál v prvním kole, ale papírově měl jeho soupeř podporu ostatních neúspěšných kandidátů a měl vlastně vyhrát… chtěl jsem se ho zeptat, jestli to tehdy měl pod kontrolou a nebo sám považoval své vítězství na nejisté… nezeptal jsem se ho, ale bylo mi jasné, že to pod kontrolou měl. Dodnes ví, kde se co šustne… o Drahošovi nejspíš věděl víc, než o něm věděla jeho manželka i senátor Papoušek, který se tak tetelil, až uvidí Zemana odcházet…

Vlastně jsem mu pořádně zvládl položit jen jednu otázku. Když se stal v roce 1998 premiérem, byla naše země také ve špatné situaci. Krachovaly banky, vláda musela založit konsolidační agenturu… Ptal jsem se ho, kdy byla podle jeho soudu horší situace. Tehdy, nebo dnes? Odpověděl, že dnes je situace jednoznačně horší, protože tenkrát alespoň měl k dispozici vládu profesionálů, kdežto teď nám vládnou naprostí amatéři.

Ani jedním slovem to přímo neřekl, ale z jeho otázek pro mě celkem jednoznačně vyplynulo, že i on by si přál změnu v kurzu dřív, než až za dva roky. Dal mi pro Jindru Rajchla celou řadu dobrých rad (které jsem Jindrovi zatepla převyprávěl), zhodnotil dosavadní vývoj a vybídl nás všechny k ještě většímu úsilí. Na okraj toho si posteskl, jak málo výrazných osobností dneska v politice je… Proto to také vypadá, jak to vypadá. Máme 200 poslanců a když v politice nejsou pořádné osobnosti, tak se tam holt dostanou i lidé průměrní, podprůměrní, ba i Markéta Pekarová Adamová. Stejné je to v krajích i městech…

Za poslední rok jsem se ve veřejném prostoru celkem ostřílel. Z Radka Bartoníčka nebo Ivany Svobodové se mi nohy fakt nerozklepou. I k Zemanovi jsem šel naprosto klidný… ale odcházel jsem nervóznější, než jsem přišel. On je prostě dobrej a vůbec se nedivím, že dosáhl v této zemi i nejvyššího postavení. To nebyla žádná náhoda. Strašně bych si přál, aby někdy došlo na televizní debatu mezi ním a Petrem Pavlem… ale je mi jasné, že to Kolář nikdy nedopustí. Příliš by byl vidět ten kontrast.

Stejně tak mě vůbec nepřekvapuje, že v jeho kanceláři je provoz jako na Hradě.

Řekl mi, ať ho zase někdy přijdu navštívit… Udělám to, protože se musím domluvit rozhovor s Martinem Nejedlým. Musím zjistit, v čem spočívá to jeho Kainovo znamení, že se s ním nesmí nikdo scházet, ba ani Don Pablo ne.

…. a Ovčáčka jsem pozval na zabijačku. Že přijede…

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí a podpořit vlastní národní občanskou společnost, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý kdo pošle dar alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat knihu (nebo knihy) z nabídky.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.