Tyto Bible se tiskly v Západním Německu, vozily se do Československa a odsud se pak „pašovaly“ na Ukrajinu. Ne, nebylo to zase až tak nebezpečné, jelo se na turistické vízum na pár dní do SSSR, ale pokud je pohraničníci u někoho našli, mohli ho zadržet a dát mu nakládačku. Proto jezdili mladí zdatní kluci bez rodin, kteří případné chycení lépe přečkali.

Můj tatínek při své misi projel a svou várku Biblí dopravil na místo určení. Ukrajinští baptisté, ho tenkrát ubytovali v rodině Trofima a Naděždy. Ti měli dům v Lucku, ze kterého nikdy nevytáhli paty, ale přesto žili v sedmi státech. Narodili se v Rakousku-Uhersku, dětství prožili v Ukrajinské lidové republice, vyučili se a vzali se v Polsku, život si zařídili v Sovětském svazu, nejhorší léta zažili v Reichskomiariátu, pak už většinu života prožili v Sovětském svazu a zemřeli na samostatné Ukrajině. Dějiny dvacátého století, vole! Jeden život na to stačil.

Tam se tatínek na první pohled zamiloval do jejich dcery Ludmily. Jeden den ji poznal, druhý den jí vyznal lásku a třetí den se vzali… Tedy, třetí den musel jet domů a vzali se za necelý rok, protože tak dlouho trvalo, než se vyřídily všechny papíry pro přeshraniční sňatek. Tatínek si mou maminku skutečně vzal po třech dnech známosti a asi jedenácti měsících psaní dopisů. Dějiny českých reemigrantů se takto rychle a hladce spojily s dějinami ukrajinského ševce.

Trofim byl hluboce věřící člověk a jeho víra byla prostá, ale pevná jako skála. On byl skutečně tím blahoslaveným mužem, který o víře rozjímá dnem i nocí. Ale nebyl bigotní. Prostě jen přijal Ježíšovo učení v tom nejlepším slova smyslu a snažil se být jako on. Jednu polovinu své víry mám od tatínka a je to víra zaťatá a odbojná. Je to víra lidí, kteří sto let vzdorovali rekatolizaci a pak raději odešli do ciziny, než aby se vzdali svého Husa a Chelčického. Druhou polovinu ale mám od maminky a je to víra pokorná. Víra, která se realizuje na kolenou, která zapírá sama sebe až na dřeň lidství.

Tato víra Trofima s Naděždou vedla k tomu, že za války ukrývali Židy, narozdíl od okolí, které Jevreje udávalo ostošest. Nebyl to dobrý nápad. Víte, problém není ani tak v tom, někoho schovat a krmit, to se vždycky nějak udělá. Problém je v tom, že těm schovaným začne z toho sklepa brzy kapat na karbid a nechtějí tam zůstat, i když vědí, že to může být nejen jejich smrt, ale i těch, co je ukrývají. A úplně nejtěžší nebylo uschovance udržet v klidu, ale vypořádat se s tím, když jim jeden starý Jevrej ve sklepě prostě zemřel.

Kdybyste se náhodou někdy dostali do podobné situace, řeší se to následovně: Necháte si přivézt velkou kupu poloshnilých brambor, které by už ani prasata nežraly. Pak vedle té kupy vykopete jámu a začnete brambory třídit a házet do jámy. Pozvete i sousedy, aby si také něco vytřídili, co se dá ještě dát doma do hrnce. Okrajujete, prohrabáváte a v noci pak do jámy položíte tělo. Pak pokračujete dál ve třídění ještě několik dní…. To jen, abyste věděli, že schovávání nepřátel státu není žádná sranda.

Nakonec byli Židé v jejich sklepě odhaleni, na místě popraveni a hned po nich měli být zastřeleni i Trofim s Naděždou. Ale Bůh se nad nimi smiloval a nějak se stalo, že se nad nimi smiloval německý důstojník, který popravu řídil. Zůstali naživu. Po vyslechnutí takového příběhu prostě víte, že Bůh existuje. Jaká je pravděpodobnost, že Sonderkomandu nebudete stát za kulku? Pak už se prostě nikdy v životě ničeho nebojíte. Nebojí se ani vaše děti, ani vaši vnuci. Prostě víte, že jste pod Boží ochranou.

Když se pak válka obrátila a přišla Rudá armáda, Trofim ihned narukoval. Musel, nikdo se ho na názor neptal. Celoživotní pacifista najednou táhnul s Žukovem na Berlín. Modlil se, aby nemusel střílet na jiného člověka a Bůh mu toto přání splnil. Stal se pucflekem sovětského kapitána a jeho vojenských kolegů, kteří usoudili, že vojclů do první linie mají dost a Trofima si nechají v týlu, aby se jim staral o boty. Trofim tak z války poznal především salvy děl a Kaťuší, které podle jeho vyprávění střílely tak hustě a dlouho, že spotřebovaly skoro všechen kyslík ve vzduchu a vojáci někdy přicházeli o koně, kteří jsou v tomto ohledu citlivější než lidé.

Jen jednou vzal Trofim pušku do ruky. Při dobývání Reichstagu. Nebylo to dlouho poté, co procházel rozstřílenou Varšavou, kde viděl příliš mnoho mrtvých. Rozhorlilo ho to, že chtěl konečně dorazit tu „fašistickou bestii.“ Viděl příliš mnoho lidského zla naráz. Ač nemusel, popadl pušku, šel s ostatními vpřed a zpoza rohu na Reichstag několikrát vystřelil….

… vzápětí mu kulometná dávka utrhla cihlu nad hlavou, která ho krvavě zranila, takže byl stažen zpátky. Trofim si z toho vzal ponaučení a do konce života o této Boží lekci mluvil. V nejkrvavější válce dějin byl on poslem míru. Po něm jsem chcimír až do morku kostí. Musím být.

Trofim pak po zbytek života velice prostě žil ve svém rodném Lucku. Měli s Naděždou sedm dětí a se svatou trpělivostí kolem sebe zbudovali nejen rodinu, ale i velký baptistický sbor i s kostelem. Navzdory úřadům, trpělivě, pokorně… vítězili jako voda, která kapku po kapce i skálu rozhlodá. Nikdy si nestěžovali ani na poměry ani na politiku, ani na Stalina, ani na Brežněva, ani na Gorbačova a vlastně ani na Kučmu. Jen při zmínkách o Banderovi zatínali mimoděk ruce a já si to pamatuju.

Kdyby dnes Trofim žil, myslím, že by neměl moc pochopení pro nedotknutelnost hranic. Za svůj život to viděl sedmkrát a nechápal by, proč by za něco tak malicherného a nestálého měl někdo pokládat život. Neměl by ale ani pochopení pro Rusko, nebral by v úvahu ty velké geopolitické otázky bezpečnosti, či expanze NATO blíž k Moskvě. Nebyl by to pro něj dostatečný důvod k válce a zabíjení.

Ale měl by těžkou hlavu z pochodňových průvodů Lvovem, nejspíš by strhával plakáty s Banderou a varoval by, jak by mohl, kam to až může zajít.

Nejspíš bych se s ním dnes shodl, že to horší Ukrajinu teprve čeká. Kdo vyvolává démony, ten se nesmí divit, když se mu to podaří…

Víte, teď když jsem nabral směr do politiky, leckdo z mých přátel mi říká, že jsem na to příliš hodný a měkkosrdcatý. Že si mě tam ti velcí žraloci dají k snídani. Možná mají pravdu. Ale já mám v sobě krev čtyřsetleté zaťatosti za Chelčického. Krev, která nikdy nepoklonkovala žádné moci. Mám v sobě krev, která ukrývala nepřátele státu. Prostě vím, že s Boží pomocí to jde dohromady i s mírností a pacifismem. Vím, že pokora je víc než velkopanství a kapka za kapkou i skálu rozhlodá. A vím, že nad lidskostí nezvítězí ani SS Sonderkomando.

Mé rodině z obou stran toto stačilo, aby obstála v nejhorším konfliktu v dějinách. Nemohli zadržet lavinu, nevyhnuli se katastrofám. Ale zůstali lidmi. Dokázali odpustit všechno, čeho se na nich svět dopustil… Dnešek je proti tomu selanka… i se všemi Foltýny, Baxy a novodobými Urválky.

Snad jim neudělám ostudu…

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.