Pochválil jsem v závěru Meloniovou a Mileiho, kteří přebrali své země ve špatném stavu a podařilo se jim viditelně vylepšit domácí poměry, přičemž Milei byl úspěšnější. Samozřejmě nelze jejich výkony srovnat úplně jednoduše, protože ústavní uspořádání Itálie je velmi odlišné od ústavního uspořádání Argentiny a je nastaveno tak, aby příliš silné vlády v podstatě vznikat nemohly. Ale v jejich situacích je stejně ještě jeden velmi fundamentální rozdíl.

Milei spravuje zemi plnou Argentinců, kterým rozumí. Nemá tam třeba pětimilionovou komunitu lidí, kteří by mluvili jinými jazyky a vytvářeli paralelní společnosti, žijící podle svých pravidel a zvyků. Argentina byla dříve imigrační stát, ale drtivá většina těch imigrantů byli Evropané, jejichž základní kulturní parametry byly velmi podobné, a kteří se během několika generací promíchali do nového národa, mluvícího výlučně španělsky a majícího nějaký jednotný ráz – dokonce o dost jednotnější než ta původní Itálie a Španělsko, odkud jejich předci převážně přišli, a kde ty regionální rozdíly jsou dodnes veliké.

Současná Argentina má “jenom” ekonomické problémy, sice velice hluboké, nicméně takové, že se dají ovlivnit velmi rychle. Inflační měnu můžete vyměnit za novou, regulace můžete proškrtat, cla můžete zvýšit nebo snížit, státní podniky můžete rozpustit, a ta společnost se tomu v relativně krátkém časovém horizontu přizpůsobí. Určitě ne za týden, ale za rok ano.

Kdežto masová imigrace z rozvojového světa, které Argentina díky své bídě ušla (ale v sousedním Chile už začínají mít problém s přílivem Haiťanů), ale Itálie nikoliv, to je “kumulativní problém”, který žádnou regulací ze dne na den nezrušíte. Dokonce i státní bankrot se dá vyhlásit snáz. Jakmile jednou nějaká vláda dopustí vznik takového jevu, pověsí jej na krk zároveň i všem následujícím vládám, které přitom mají jen značně omezené prostředky, co s ním dělat.

Hodně lidí na pravici sní o masových deportacích ilegálních imigrantů, ale i v té Americe za Trumpa to trochu vázne, a podle současných trendů to vypadá, že by mohli odsunout tak řekněme pětinu té ilegální populace: jejich hlavní úspěch je v tom, že se jim podařilo zastavit další přísun. Ve Švédsku nebo v Německu, s jeho současným uspořádáním, jsou takové veleakce víceméně nemožné. Vyžadovaly by změnu ústavního uspořádání, což se nestane. To už spíš některá ta země úplně zkolabuje, než aby se v ní našly potřebné politické majority k tak zásadním změnám.

I odpor cílových států je docela podstatným faktorem. USA mají dostatečný mezinárodně-politický výtlak na to, aby nějaký Salvador nebo Eswatini přiměly dělat, co se jim zachce. Trump jej použil, má tedy nějaké výsledky. Evropské státy tenhle výtlak proti Egyptu nebo Pákistánu bohužel nemají. Sem-tam se dá “ukecat” ke spolupráci nějaký stát typu Rwandy, ale jen ve velmi omezeném rozsahu. Oni tam taky mají své zkušenosti s nestabilitou (dokonce velmi brutální) a miliony problémových cizinců nebude dobrovolně akceptovat ani Kigali, za žádné peníze.

K tomu, abyste měli pořád ještě náruč otevřenou, holt musíte být Berlín, a takových Berlínů je mimo Evropu velmi, velmi málo, jestli vůbec nějaké.

Zavzpomínáte-li ještě na migrační léto roku 2015 a následné snahy EU vnutit všem státům migrační kvóty, tak ti naši “vítači” se celkem tehdy systematicky snažili odvést pozornost od toho, že jde o kumulativní problém. Jejich typické výpady zněly ve stylu “podělaní Čecháčci se bojí patnácti set lidí”, aniž by už doplnili, že těch patnáct set nepřijde jednou, ale opakovaně, a že někdy jich bude třeba i víc, a během jedné až dvou generací se vám nakumuluje ten samý problém, jaký má většina západoevropských zemí. Ani do toho Švédska nedorazily statisíce lidí zvenčí naráz, byl to proces trvající padesát let.

Tyhle kumulativní problémy jsou něco, co “ani Scylla, ani Charybda” vyřešit nemůžou. Upřímně nevím, jak bude vypadat budoucnost západní Evropy s těmi jejími mohutnými kohortami “mladíků”, které neustále posilují své řady z nových a nových člunů, ale jedním z těch méně dramatických scénářů je něco jako nový Libanon.

Libanonci jako takoví vůbec nejsou hloupí lidé a v cizině bývají často velmi úspěšní; však jsou to potomci starých Féničanů. Ale u nich doma panuje přesně ta nepohnutelná “diverzita”, kdy jednotlivé náboženské a etnické komunity bojují hru s nulovým součtem o vliv a peníze, někdy jen politicky, jindy i hrozbami násilí, pokud nebude po jejich. On ten Hizballáh, dnes tedy zdevastovaný válkou s Izraelem, byl nebezpečnější směrem dovnitř než ven.

V takových podmínkách je demokratické uspořádání dost dysfunkční a degeneruje na to, co vidíte v tom Libanonu: tvrdý boj jednotlivých komunit o to, kdo bude ovládat které ministerstvo a luxovat státní rozpočet ve prospěch svých lidí a mocenských klanů. Křesťanské strany, muslimské strany, drúzské strany. Skutečná kvalita vládnutí (governance) jde stranou, důležitá je jenom loajalita ke svému kmeni. Dostane-li se nahoru opravdu schopný člověk, je to víceméně náhoda, a do vnitřního dění země velmi rády zasahují vnější mocnosti, spojené s tou či onou komunitou.

Ve velmi malém a méně destruktivním rozsahu k tomu mělo svého času nakročeno i federální Československo, kde jakmile pominula relativně jednotná komunistická moc, všechno se začalo točit kolem otázky, kde budou sedět Slováci, jakou budou mít moc, kolik dostanou peněz a jak moc se jim bude obřadně lichotit, aby se neurazili (starší ročníky si vzpomenou na “pomlčkovou válku“). I politické strany se v letech 1990-1992 jasně rozštěpily podle národnostního principu. Nicméně tehdy to nemělo budoucnost, a vzhledem k přímočaré, jasně dané hranici mezi oběma federálními národy následoval mírumilovný rozpad.

Toto se v té západní Evropě patrně nestane, tam jsou sice hojné arabské a pákistánské čtvrti, ale nikoliv regiony, takže ta etnická mapa je silně roztříštěná a nic jako životaschopný Nový Pákistán vedle Stále Ještě Anglie vzniknout nemůže. Další alternativa je tedy “velký západoevropský Libanon”, kde zůstanou nějaké společné instituce, ale jejich skutečné fungování bude sekundární. Tím primárním významem bude, aby se každá komunita dostala prostřednictvím svých vlastních oligarchů “k lizu”, pokud možno v co největším rozsahu.

Kdy se to stane? Záleží na procentu voličů, kteří se při volbách budou řídit hlavně etnicko-náboženským principem, a toto procento roste. Od menšin se toto chování čekalo vždycky, u původního obyvatelstvo bylo dlouho tabu, ale toto tabu rychle pomíjí. Tabu můžete vynutit ve veřejné komunikaci, ale za volební plentou nikoliv.

Jako první musejí vzniknout etnicko-náboženské strany, nebo musejí být zevnitř převzaty ty stávající – což vidíme například u britských Zelených, ze kterých se poslední dobou stává strana reprezentující muslimské zájmy. Podobným směrem má namířeno francouzská komunistická strana La France Insoumise, která už roku 2024 získala dvě třetiny všech muslimských hlasů. V nedalekém Nizozemsku už taková strana existuje, jmenuje se DENK, a současné průzkumy veřejného mínění jí slibují mírné posílení ze tří křesel na čtyři.

Bohužel nevidím, jak by se takovému vývoji dalo zabránit, aspoň ne v časovém horizontu 20-30 let. Etnická a náboženská identita je dost silná sama o sobě, a kulturní módou posledních desítek let bylo ještě ji posilovat, od škol až po různé DEI programy mezi zaměstnanci, které učí lidi už od mala a od mlada, že jejich identita je jejich hlavní atribut a osud.

(Musel jsem se zasmát, když se provalilo, že momentální miláček newyorské levice Zohran Mamdání, etnicky Asiat jako poleno, pocházející z rodiny indických muslimů, se v přihlášce na vysokou školu označil jako “Afroameričan”, protože se narodil v Ugandě. Tady někdo docela přesně pochopil, jak se tyto hry na preferované identity hrají a jak se v nich získává výhoda.)

Co myslíte, jak bude fungovat EU někdy za 10-15 let, až se do křesel ministrů vnitra a zahraničí významných členských států dostanou politici, jejichž hlavní kvalifikací bude to, do které etnicko-náboženské skupiny se narodili? Momentálně ještě v Bruselu převládá stará generace evropských politiků, kteří si začali budovat kariéry před 40 a více lety, ale ani oni nevydrží věčně a časem je nahradí mladší generace, jejíž složení už bude odpovídat “libanonskému modelu”.

To by mohla být docela jízda. Možná budeme ještě vzpomínat na časy, kdy tam seděli “jenom” svědci Grétini.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Pro klidnou práci v neklidných dobách.