Tento fakt má mnoho významných implikací, které stojí za pozornost. A je dobré jim pozornost věnovat právě nyní – v období, kdy pro většinu obyvatel je v ekonomice zdánlivě klid, ale… řada bankéřů a část ekonomů to vnímá jinak. Řeknu to lapidárně: Systémové riziko roste.

O co jde: V období, kdy tisk peněz a následné zvyšování takzvané peněžní zásoby vyvolaly mohutnou monetární fikci bohatství, se globálně naakumulovalo možná historicky rekordní množství pomýlených investic vycházejících z chybných cenových signálů a chybných odhadů návratnosti těchto investic. Problém je závažný zejména v Číně, v USA a v Evropské unii.

Inflace byla nejprve několik let viditelná „jen“ v cenách finančních aktiv a v cenách nemovitostí. Vysvětlení je snadné: Lidé neutráceli, ale pod dojmem zmanipulovaných a nepřirozeně nízkých úroků a množství peněz v oběhu raději „investovali“ do nákupu těchto finančních aktiv. Byly to ale pochybné investice. Špatné investice. Jejich budoucí odhadované výnosy byly totiž diskontované chybnou úrokovou sazbou, takže také byly chybné signály, které investice budou a nebudou ziskové.

Pak se ale inflace protavila i do cen spotřebitelských a konečně ji zaregistrovali i politici, spotřebitelé a dosud spící část ekonomů. Najednou si jednotlivci i firmy uvědomili, že žili v pouhé iluzi bohatství. Levné peníze i jejich množství v oběhu neodpovídalo množství zboží a služeb, které si za ně bylo možné koupit. A jakmile centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat a množství peněz z oběhu stahovat ve snaze zastavit dvoucifernou inflaci, najednou se ty investice, které se dříve jevily jako výnosné, začaly jevit jako ztrátové.

A tak přišlo období likvidace chybných investic v ekonomice. Jedním z viditelných známek této likvidace investic je nizoučká investiční aktivita (která tolik ruší politiky v podobě nízkého růstu HDP). Je to ale naprosto přirozený a žádoucí proces, samoopravný tržní mechanismus. Pro nás je teď ale podstatné něco jiného:

Již jsem řekla, že v době vzniku mohutných chybných investic se jich naakumuloval možná historicky nejvyšší objem. Několik čísel: za sedm let před finanční krizí 2008, tedy od 15.9.2021do 15. 9. 2008, americký akciový index DJIA zaměřující se zejména na „starou“ klasickou ekonomiku, posílil (zaokrouhleně) o 16 %. Za sedm posledních let posílil o 98 %. Pokud ale budeme sledovat akciový index NASDAQ zaměřený více na technologie, pak už za 7 let před pádem Lehman Brothers v roce 2008 posílil o 60 %, zatímco za posledních sedm let posílil o 195 %. Domníváte se, že reálná americká ekonomika zvýšila svou výkonnost o 195 %, abychom mohli říci, že tento akciový růst věrně zrcadlí ekonomiku? A nyní, jak víme, dochází k likvidaci chybných investic, tedy ekonomika se reálně zmenšuje. Index však dosud roste. Tolik k bublině akcií.

Ale pojďme dál. Bubliny se vedle sebe nafoukly paralelně na různých aktivech. Umělá manipulace se státními dluhy zemí eurozóny je kapitola sama pro sebe, ale alespoň ve zkratce tato čísla: V roce 2008 vládní dluh Řecka k HDP činil (zaokrouhleně) 109 %. V roce 2013, v době vrcholící dluhové krize, která skončila řeckým defaultem, dosahoval dluh k HDP 178 %. A dnes je 171 %. Řecko je mrňous proti Itálii. Její dluh k HDP v roce 2008 dosahoval 106 %, v roce 2013 byl 133 % a dnes 144%. Tedy stále roste a blíží se bodu, kdy Řecko defaultovalo. Ale s jedním rozdílem. Totiž tehdy byly úrokové sazby bizarně nízké, takže obsluha státního dluhu byla u většiny zemí také celkem nízká. Dnes úrokové sazby stále rostou, takže se také prodražuje dluhová služba států. Pro státy je stále obtížnější se financovat, a to i když jim ECB pomáhá monetizací jejich dluhů.

USA procházely během posledních desetiletí dramatickým poklesem úroků z veřejného dluhu. v roce 1980 za monetaristického šéfa amerického Fedu Volckera dosahoval výnos (úrok) z 10letých amerických státních dluhopisů 16 %, v roce 2020 byl na 0,64 %. Od roku 2020 do dneška ale výnos opět roste na současná 4 %, neboli cena dluhopisů klesá, což odpovídá zhruba stavu na začátku roku 2008. S jedním rozdílem. Od té doby vzniklo v USA i v Evropě množství zombie bank, prázdných skořápek, které místo rozumného úvěrového byznysu především nakupují cenné papíry.

Takže si to shrneme: Banky jsou oslabené a obrovské a vzájemně provázané a mají v bilanci nakoupená kvanta přehřátých akcií a přehřátých dluhopisů. Pokud cena těchto cenných papírů klesne, banky budou ve ztrátě a přijdou runy na banky a výběry vkladů. Ceny dluhopisů už klesají. Ceny akcií chvíli klesaly na začátku tohoto roku a byla z toho bankovní krize a pád Credit Suisse. My přitom víme, že ceny jsou stále nesmyslně vysoko.

Budou-li padat banky, státy je budou zachraňovat. Tedy vzroste už tak rostoucí dluh států. A státům se aktuálně prodražuje jejich financování, protože jim zdražuje dluhová služba. Jednoho dne investoři vyhodnotí, že ten který stát by nemusel být schopen splatit své dluhopisy, a začnou dluhopisy prodávat. A stát zůstane na suchu. Buď vyhlásí default, anebo bude zachráněn z daní všech poplatníků eurozóny. Přijde to bez varování, přes noc, naráz.

Některé české banky rozesílají (nejen) svým klientům ujišťující reklamní sdělení, že jejich vklady jsou ze zákona pojištěné. Ve stejnou chvíli největší německá banka Deutsche bank a francouzská Société Générale měly zásadní problémy projít zátěžovými testy.

Je dobré si uvědomit, že zlato je aktuálně nejstabilnější světovou měnou – je totiž založené na fyzickém aktivu. Peníze, které máte v bance, jsou jen pohledávkami za těmito bankami. Pohledávkami, které budou splacené, pokud zůstanou zdravé banky. A pokud banky nezůstanou zdravé, pohledávky budou splacené, pokud banky státy zachrání. A státy sice banky budou chtít zachraňovat, ale ne každý stát musí být nutně schopen dostat se k penězům, pokud investoři dojdou k názoru, že tenhle veřejný dluh už je trochu moc…

Tohle všechno se může stát za čtyři roky. Nebo za dva. Nebo dříve. Nebo nemusí vůbec. Jedno ale jisté a zkuste mi to ekonomickými argumenty, nikoliv dojmy a vírou, vyvrátit: Systémové riziko výrazně roste. A řada bank ve vyspělých zemích jsou jen prázdné skořápky.

Markéta Šichtařová

Článok pôvodne vyšiel na portáli Sichtarova.blog.