Ale začnu od začátku. Vězte, že v Bulharsku existuje dezolátská strana, která se jmenuje Vzkříšení. Název ovšem není parafrází na Ježíše, ale spíše na období renesance. Také se nechtějí rozpustit ve velké šťastné evropské rodině, také jsou nešťastní z postupného okrajování národní suverenity, také mají kolaborantskou a zaprodanou vládu, také po nich ve velkých médiích neštěkne pes. Také touží po novém začátku jako my ve STAČILO! a tak, když to Ondra Dostál zprostředkoval přes bulharské kolegy v europarlamentu (samozřejmě, na poslední chvíli), sedl jsem na letadlo, abych jim řekl, že bratři z České republiky jsou s nimi…

Upřímně, oni jsou v demonstrování a v politické práci dál než my. Až budeme příště dělat nějakou demonstraci na Václaváku, měli bychom si je pozvat jako konzultanty. Oni teď dělali celou sérii demonstrací po celé zemi, demonstrovali snad každý měsíc a stejně se v Sofii před budovou parlamentu sešlo asi padesát tisíc lidí. „Normálka,“ řekli mi a strašně se divili, že se takové účasti divím. Lidi přece vědí, že je třeba bránit suverenitu.

V Bulharsku má koncem roku dojít k přijetí eura a tak to teď mají jako hlavní téma, ale hesla na transparentech byla vlastně stejná jako u nás. EU jako žalář národů, EU jako nástroj globalistů, EU jako příčina všech problémů. A protože jsou horkokrevnější, asistuje u toho mnohem víc policistů než u nás a pokud nedojde na pár strkanic s nimi, tak to není pokojný protest. Když jsem stál na pódiu, bylo to jak na Václaváku, jen vlajky měly trochu jinou trikoloru.

Lidé pod pódiem jsou stejná věková kohorta jako u nás. Spíše ti starší než mladší. Otcové rodin, matky, dědové, babičky… mládeže málo. Stejně jako u nás, revolučně se chová starší generace. Mladí jsou systémoví a zařazení, že by z toho v Hitlerjugend zezelenali závistí. A také je vidět, že tam demonstrují už podstatně déle než my. Vlastní proslovy byly za necelou hodinu odbyté, žádné dlouhé řeči. Než se lidé sešli, z pódia zněly národní písně (to jsme si u nás bohužel nechali vzít) a jak se dav shromáždil, začal heavy metal. Prostě, když Bulhaři křičí „demisi,“ je to v rychlém rytmu bubnů, takže po pěti minutách už všechna srdce buší v jednom taktu a policie zhušťuje řady na parlamentních schodech.

Kluk, který mě vezl z letiště, mi vyprávěl, že se právě vrátil z basy. Zatvorili ho na měsíc za minulou demonstraci, protože oni nevěří, že se něčeho domůžou tím, že budou poslušní. Teď je propuštěn, ale samozřejmě jde zase demonstrovat, protože má vlast a národ v srdci a bez boje není vítězství.

A hned se mi svěřil, jak strašně ho štve, že jsou všude vyvěšené ukrajinské vlajky.

Samozřejmě, Bulhaři je nevyvěšují sólo. Vždycky vedle ukrajinské vlajky visí i ta bulharská, ale lidi to tam štve stejně jako je u nás štve vlajka na Národním muzeu. Akorát Bulhaři je tam pravidelně strhávají a pálí. I tentokrát to tak bylo. Mě k tomu nepustili, protože jsem byl host a tomu se nesmí nic stát.

Pochod pak dělali dlouhý, předlouhý. Až do noci chodili po centru Sofie po jejich památečních místech, všude na chvíli zastavili, pronesli krátkou řeč a pokračovali dál. A tak jsem zjistil, že tam vláda také odstraňuje památníky osvobození Rudou armádou a lidé čekají, kdy nějakého aktivního blbce napadne, že by měli odstranit také památník cara Alexandra Osvoboditele, který ukončil tureckou nadvládu nad Bulharskem. Zatím se tak nestalo… asi proto, že si národ pamatuje, jak vypadala osmanská knuta. (Němci se z tohoto hlediska mají na co těšit… zlé ruské hordy z východu nejsou nic proti musulmanským hordám z jihu. To tam v Bulharsku dobře vědí).

Pochod pak končil zcela symbolicky před budovou „velvyslanectví EU,“ kde také byla nejdelší strkanice s policisty. Ale byl to pokojný protest, oni to tam umějí i mnohem radikálněji.

Když jsme porovnávali tamní situaci s tou českou, prostě jsme jen na střídačku říkali totéž a přitakávali si. Jejich vláda zbrojí stejně nesmyslně jako ta naše, také na dluh nakupují americké zbraně, které přijdou za deset let a svoje dosavadní zbraně poslali shořet na Ukrajinu. Jejich mééédia je také označují za proruské extrémisty, také vymlčují jejich akce a i když o včerejším protestu informovaly všechny světové agentury, v místních zprávách toho bylo poskrovnu, jen tamní Šafrové blili jak šakalové. Česká televize se samozřejmě také nezmínila, ale to nás přece nepřekvapuje.

Když jsem skončil s projevem, koukali na mě, jako kdyby jim na pomoc přijel Jan Žižka z Trocnova i s bojovými vozy. „Češi jsou s námi,“ hlaholil radostně předseda partaje a dav bouřil radostí. Neměl jsem odvahu jim to nadšení bořit, že je to spíš naopak. To Bulhaři jsou s námi. Mají totiž náskok. Jejich strana Nového začátku je už třetí největší v parlamentu má nakročeno být druhá. Já osobně si myslím, že je to tím, že si nenechali vzít národní písně. Tam u nich lidem tečou slzy nejen z hymny, ale i dalších skladeb.

Kdo u nás zná třeba Českou píseň svobody? Janáček, Dvořák a další, ti se hrají na EXPU v Japonsku, tam to budí obdiv, ale u nás je to vytěsněné úplně do mrtě. Prosím, Jaromíre Nohavico, nemohli byste s ostravskými Janáčkovci udělat nějaký projekt a naše národní písně oživit? Docela by se nám to pro boj za vlast hodilo. Potřebujeme si pískat písně o Zborovu i Buzuluku, o českých právech, o Čajánkových kasárnách, o Tobruku… Alespoň na hodinu, kdyby to bylo…

Morava má trochu náskok, tam se ještě zpívá o vpádech Turků… ostatně, i na Bílé hoře se nejdéle držel moravský prapor. (Já vím, že to byli žoldnéři z celé Evropy, ale jestli máme jako národ za něco stát, tak bychom si měli z naší nejslavnější prohry pamatovat, alespoň hrdiny s moravskou korouhví)

Bratři z Bulharska vás srdečně zdraví a vzkazují, že to jde. Jen se nesmí polevit a musí se to dělat pro vlast a nikoliv pro vlastní ego. Musí se to dělat dlouhodobě a musí být ochota něco obětovat. Svoboda a samostatnost nejsou zadarmo.

Ale jde to. Ta práce se zúročí více, než to vypadá. Statečnost je totiž opravdová hodnota. Zaťatost také. Je to mnohem větší hodnota než poklonkování říšským protektorům. Nejsme v našem odporu sami. Střední Evropa se prostě Svatou říší římskou národa německého stát nechce. Evropa rozmanitých národů je to, co jsme chtěli. Nechtěli jsme Evropu grýndýlu a emisních povolenek. Chtěli jsme Evropu jako mírový, nikoliv válečný projekt. A rozhodně nikdo nechceme vůdčí roli Německa.

Nejsme v tom sami.

Zítra na svém fejsbůku vypustím nějaké další fotky a videa

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz