Třeba takový Ondřej Neff, jeden z intelektuálních hrdinů mého života, kterého jsem si od dospívání velmi vážil a u kterého jsem ochotně snášel i jeho arogantní snobské elitářství. Píše tak dobře, že si zaslouží, aby mu byly takové „drobnosti“ odpouštěny. Drží úroveň.

Samozřejmě mě mrzí, když se takový člověk připojí ke štvanici na Jordanku Jiráskovou. Ta dáma je zvyklá na kontroverze a nakonec si poradí. Ale to neodstraní ten trapný pocit – jako by univerzitní profesor na chvíli odložil sako a šel s davem vytloukat židovský krámek na nároží. Nebo vzal pochodeň a hrnul se s chátrou zapálit dům domnělé čarodějnice.

Jenže když lidé nejsou chátra, tak umí i něco jiného než pokřikovat, urážet, narušovat opoziční shromáždění, vytloukat okna a přepadat na ulicích. Jsou například schopni racionální argumentace. A pokud je argumentace opravdu racionální (a obě strany drží určitou úroveň), pak se na téhle rovině můžou shodnout. Pokusím se toho využít.

Máme tady spor o to, jestli je nějaká osoba „kolaborantkou“ s nepřátelskou mocností, v tomto případě s Ruskem. Z hlediska logiky je to spor o to, jestli objekt Jirásková patří do množiny „kolaboranti“. To je docela věcný spor a mohl a by být vyřešen s minimem emocí.

Co tedy píše Ondřej Neff? „Kolaborantem je přece ten, kdo pomáhá nepříteli.“ Samozřejmě. Ale že by obviněná osoba pracovala v ruské továrně na granáty? Nebo třeba aspoň, že by podminovávala koleje na českém území? Nebo natáčela lechtivá náborová videa pro ruskou armádu? Nic takového nikdo netvrdí ani nenaznačuje.

Neff ale vysvětluje dál: „Skrze spřízněné aktivisty a novináře a cestou alternativní mediální scény, která z prokremelských narativů významně čerpá, dochází v českém prostředí k šíření stanovisek podporujících zahraniční politiku režimu Vladimira Putina.“

Z toho už dokážeme postavit teorii:

• Putin chce dobýt svět nebo aspoň získat kontrolu nad naší zemí a případně dalšími evropskými zeměmi.
• Putin se snaží, aby v České republice převládly názory, které mu umožní získat moc.
• Existuje nějaká skupina lidí, která mu v tom pomáhá.

Předpokládám, že kdyby Ondřej Neff seděl vedle mne, s tak vymezenou teorií by souhlasil. Pojďme tedy dál, a pokusme se teorii otestovat.

Protože jsme racionální lidé, nebudeme se triumfovat výčtem autorit, které souhlasí s jedním nebo druhým stanoviskem. Nebudeme vířit emoce, nebudeme se navzájem manipulovat a pobízet se „tohle video musíš vidět.“ Nebudeme ani sepisovat seznamy faktů, které údajně podporují stanovisko jedné nebo druhé strany. Nebudu proto připomínat, že veškerá tvrzení o údajných šiřitelích proruských narativů pochází z jediného propagačního centra, nikdy nebyla podložena žádnými fakty a ani rozsáhlé americké vyšetřování nedokázalo nic najít. Odhaleno naopak bylo, že lži o ovlivňování amerických voleb v roce 2016 byly vytvořeny přímo ve volebním týmu Hillary Clintonové.  Nebudu s tím šachovat, protože zcela jistě lze najít zase jiná tvrzení, která mohou zase podporovat opačné stanovisko.

Místo toho připomínám základní postup racionálního myšlení, jak ho vykládám v kurzu Metod analýzy společenských jevů.

• Je z principu nemožné teorii prokázat
• Správný postup tedy spočívá v dedukci, tedy v tom, že se ptáme, co všechno lze z teorie odvodit. Z každé teorie lze odvodit nekonečně mnoho tvrzení, vezmeme tedy aspoň nějaká.
• V dalším kroku tato odvozená tvrzení srovnáváme s empirickou realitou.
• V okamžiku, kdy narazíme na první rozpor, je teorie vyvrácena.
• Pokud všechno sedí, není tím teorie prokázána (nikdo nemůže zaručit, že se neobjeví v rozpor v budoucnu), můžeme ji však pokládat za spolehlivější. Čím více pokusům o vyvrácení odolá, tím lépe.

Pojďme tedy k empirické realitě. Před Západem jsou v zásadě dvě volby.

Za prvé. Okamžitě zastavit veškeré bojové operace i za cenu dočasné ztráty území. Během pár let vybudovat zbrojovky, vycvičit lidi, zavést znovu povinnou vojenskou službu, opravit zbývající části Ukrajiny, získat spojence, podporovat maskulinitu vlastních mužů, přesměrovat zájem mládeže z genderu do výroby zbraní a tak dále. A samozřejmě stát se znovu takovou civilizací, která přestane vzbuzovat posměch, ale začne být atraktivním vzorem (jak to bývalo v minulosti). No a až to všechno uděláme (takových deset let by mohlo stačit), znovu se pustit do Rusů. Buď je porazíme, nebo se ukáže, že náš model je o tolik atraktivnější i pro ně, že ztratí vůli bojovat. Pak můžeme Ukrajině přidělit nejen Donbas a Krym, ale taky třeba Moskvu. A Švédům Sankt Peterburg.

To není fantasmagorie. To je postup, který převládal po naprostou většinu evropských dějin. Když nejsem dost silný momentálně, zavedu reformy, přestavím armádu a za pár let to zkusím znovu.

Za druhé. Pak je tu druhá volba. Pokračovat v zoufalé válce v situaci, kdy jsou zbraňové sklady prázdné, kdy není čím střílet, kdy bezpečně víme, že zbrojní výroba nebude obnovena v horizontu dvou let, kdy kapacity zbrojovek jsou směšné a máme armády budované pro koloniální výpravy, a nikoliv pro střet s rovnocennou mocností. Západní společnosti jsou nesoudržné, takže nejsou schopny absolvovat konflikt – ti nahoře využívají válku jako záminku pro okrádání těch dole a ti dole se vztekají. Výsledky na bojišti tomu všemu odpovídají.

Která z těch situací hraje pro Putina, to je jenom řečnická otázka. Pokud by posuzovaná teorie byla správná, mělo by tomu být následovně.

Lidé jako Jirásková, Konečná, Skála, Vrábel či Drulák (abych zmínil ta nejznámější jména) by měli prosazovat nekonečnou válku a pokračující vyčerpávání posledních západních zbrojních kapacit. S každým měsícem války totiž roste riziko, že se vojenské operace opravdu přelejí na území států EU nebo že Západ bude nucen přistoupit na ponižující a extrémně nevýhodný mír. To je taky důvodem, proč RAND Corporation (hlavní konzultační partner Pentagonu) už od prosince 2022 hovoří o „válce, která se nedá vyhrát“ a doporučuje okamžitě zahájit mírová jednání.

Naopak lidé jako Fiala, Černochová či Lipavský by měli prosazovat okamžité ukončení bojů a rychlé reformy v západním světě. Dalo by se také předpokládat, že tihle lidé, kteří mají zájem na vítězství Západu, mají tak zájem na racionální strategii a tudíž nebudou šířit lži. Takže to shrňme:

• Na začátku konfliktu tvrdili, že během pár týdnů ruská armáda zhroutí, a že jí dojde munice. Museli vědět, že to není pravda. Vědomě lhali.
• Tvrdili, že Rusové byli rozdrceni u Kyjeva. Jenže ve skutečnosti se Kyjevy stáhli, protože to byla jedna z podmínek mírového jednání, které tehdy bylo vedeno v Turecku. Opět vědomě lhali.
• Pak tvrdili, že Rusko nebude schopné mobilizovat. Ale budiž, tady se snad mohli „jen“ mýlit.
• Před jarní ofenzivou autoritativně tvrdili, že se ruská armáda během několika dnů zhroutí. Museli vědět, že to není pravda.
• Mezitím propagovali několik zázračných zbraní, od protitakových střel Javelin přes salvové raketomety Himars až po rakety dlouhého doletu (a nově letouny F16, která dokážou vítězit i s nevycvičenými piloty). Ve všech případech slibovali veřejnosti obrat ve válce, všech případech slibovali veřejnosti obrat ve válce, přestože západní experti v odborných médiích jasně psali, že to žádnou změnu nepřinese.

Je-li Putinovým záměrem zničení a ovládnutí Západu, pak mu každá z těch lží pomohla. Každá z nich zvýšila riziko, že výsledkem nebude mír ve stylu „už spolu nebudeme spolupracovat, ale necháme se navzájem na pokoji.“ Každá z těch lží zvýšila riziko, že NATO bude poškozeno natolik, že to bude rusko-čínská aliance, kdo bude diktovat nové podmínky.

Závěr je jednoduchý. Posuzovaná teorie byla jednoznačně vyvrácena.

Až sem nás může dovést logické myšlení. Jestli člověk uzná chybu a posuzovanou teorii předělá nebo jestli nechá kritika upálit, to už je otázka charakteru. Charakteru jedince nebo charakteru skupinového.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.