Rychlé povrchní myšlení nám vše v mozku propojí tak, abychom získali pocit, že vyhrává ten, komu fandíme. A jakmile mám tenhle základní pohled, najde nějaká fakta, která tomu odpovídají. Třeba, že jedna ze stran zabila té druhé generála. Nebo, že jedna ze stran obsadila nějakou osadu. Nebo, že se nějaký velitel vyjádřil velmi optimisticky. Takových událostí je tolik, že si každý může najít potvrzení jakéhokoliv názoru.

Pokud nás ale zajímá, jak je to doopravdy, je tu otázka kritérií. Co musí jedna ze stran splnit, abychom ji mohli označit za vítěznou? Je to vlastně varianta množinové úlohy, kterou jsme probíhali minule. Splňuje tato válka kritéria potřebná k zařazení do množiny „vítězná válka“?

V ideálním případě by mělo vedení jedné nebo druhé strany podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Za starých dob byl král poražené strany dokonce veden ve vítězném průvodu. Samozřejmě, pokud by Londýnem procházel vítězný průvod a v něm by byl na řetěze veden spoutaný Vladimír Putin, bylo by to jasné. Nebo naopak, kdyby na Rudém náměstí byli vezeni Biden a Zelenský v kleci. Nebo aspoň, kdyby existovaly záběry, jak velitel jednoho vojska formálně odevzdává pistoli veliteli druhého.

Jenže tak většina válek nekončí. Dokonce i dohody o kapitulaci jsou často označovány jako „mírová smlouva“, takže propagandisté obou stran mohou mluvit o vítězství.

Nabízí se možná odpověď, že vítězná strana je ta, která dosáhla svých cílů. Ale i to je poměrně složité. Je totiž možné, aby svých cílů dosáhly obě strany zároveň nebo aby jich nedosáhla ani jedna. Navíc propaganda často připisuje soupeři nesmyslné cíle a poté se mu směje, že těch nesmyslných cílů nedosáhl. Ruské straně je například připisován úmysl obsadit a okupovat celé území Ukrajiny. Ve skutečnosti je řada důvodů se domnívat, že ruské vedení takový záměr nikdy nemělo.

Spolehlivější je tedy vycházet z těch cílů, ke kterým se strany oficiálně hlásí.

O čem se tedy mluví na straně NATO. Jaké jsou cíle? Co znamená „porážka Ruska“?

Osvobození sporných území. Tím je myšleno vojenské obsazení těch regionů, kde žije ruské obyvatelstvo, které Ukrajina nikdy neovládala, ale které jsou „mezinárodně uznány“ za součást Ukrajiny. Tím mezinárodním uznáním se ta území stala okupovanými, z původních obyvatel se stali okupanti a novému vlastníkovi (tedy ukrajinské vládě) už zbývá „jen“ ta území opravdu vybojovat.

Daří se to? Jednoznačně nikoliv. Po 17 měsících války je ukrajinská šance na jejich „osvobození“ menší než na začátku. Ta území byla více méně přeměněna v pevnosti a k jejich obraně byla vyčleněna jedna z nejsilnějších armád na světě.

Dalším cílem může být, aby Rusko přestalo být hrozbou pro další země. I zde je jednoznačné, že cíl splněn nebyl. Naopak. Ruská společnost je více militaristickou než před rokem, Rusko rozběhlo masivní zbrojní výrobu a její armáda funguje mnohem lépe než před rokem. Navíc došlo k oslabení protistrany. Pokud nám jde o teoretickou možnost, že by Rusko napadlo některý evropský stát, má k tomu po vyprázdnění západních skladů munice a zničení obrovského množství techniky lepší předpoklady než před 17 měsíci.

Pak je tu ještě možnost, že by Putinova vláda byla svržena a nahrazena vládou přátelštější vůči Západu. I tady je šanci nižší než na začátku konfliktu. Putinova podpora mezi obyvatelstvem vzrostla, mnozí zastánci spřátelení se Západem opustili zemi a elity bezpečnostních sil vesměs podporují politiku radikálnější, než jakou prosazuje současná vláda.

Můžeme tedy konstatovat, že Západ (včetně Ukrajiny) nejen, že se nepřiblížil splnění žádného ze svých cílů, ale je každému z nich vzdálenější než před 17 měsíci.

Je možné nadále mlžit frázemi typu „byla posílena mravní jednota Západu“, ale na věci to nic nemění.

Dosáhlo ale svých deklarovaných cílů Rusko?

Podle opakovaných vyhlášení ruských představitelů bylo hlavním cílem vstupu do války zabránit Ukrajině ve vstupu do NATO. Ve skutečnosti nejde o formální vstup do NATO, ale o to, aby na území Ukrajiny nebyly rozmístěny jednotky a těžké zbraně určené k útoku na Rusko, a aby tam nebyly zřízeny americké základny. To se zatím daří, nicméně je otázka, nakolik je to dlouhodobé.

Cíl byl tedy splněn pouze dočasně.

Pak tu máme cíle jako „denacifikace“ a „demilitarizace“, které jsou velmi nejasné a v podstatě nesplnitelné. Ani po 17 měsících války se jim Rusko nepřiblížilo. Ukrajiny má nadále svou armádu a militaristická uskupení typu Azov hrají nadále klíčovou roli ve veřejném životě na Ukrajině.

Pak je tu ochrana obyvatelstva etnicky ruských regionů. Tady bylo splněno částečně. Ty regiony jsou bezpečnější vůči pozemním operacím ukrajinské armády, ani ruská vojenská přítomnost ale nedokáže ochránit místní lidi před bombardováním obytných čtvrtí a teroristickými útoky.

Poslední cíl se vynořil až během války a bývá označován jako „zlomení moci kolektivního Západu“. Tady je Rusko jednoznačně neúspěšnější. Nemůžeme sice mluvit o zlomení moci, ale o výrazném poškození ano. Řada států celého světa, která byla až donedávna spolehlivými americkými spojenci, okázale vypověděla poslušnost a buď sleduje zcela samostatnou politiku nebo se přimyká ke skupině BRICS. Urychluje se odchod od dolaru. Vše nasvědčuje tomu, že Amerika ztratila schopnost přimět vzpurné státy k poslušnosti. Čína začala jednat jako nový hegemon a většina světa to akceptuje:

Závěr:

Západ (včetně Ukrajiny) během 17 měsíců války nedosáhl žádného ze svých cílů a žádnému ze svých cílů se ani nepřiblížil. Ve všech konkrétně analyzovatelných oblastech je jeho situace horší než na začátku války.

Bilance Ruska je smíšená. Některé cíle byly do značné míry splněny (i když ne plně), některé nikoliv. Nabízí se pochopitelně otázka, zda dosažené cíle odpovídají zaplacené ceně.

Taková je situace v polovině července 2023. Za pár měsíců tomu může být úplně jinak.

Článok pôvodne vyšiel na petrhampl.com