To bylo tak…

Náš příběh nezačíná v roce 1945.Každému příběhu předchází jiný příběh, nic se neděje izolovaně, řetězec příčin a následků je nekonečný, ale konec druhé světové války je takovým pěkným předělem, od kterého je možné s naším povídáním začít.

Válka skončila a první poválečné volby u nás vyhráli komunisti. Mělo to logiku. Většina lidí si pamatovala velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech, pamatovala si hladové bouře i demonstrace, při kterých se střílelo ostrými. Lidé si pamatovali, jak s námi v roce 1938 vyběhla Francie i Británie, navíc Sovětský svaz osvobodil většinu našeho území a spolu se sovětskými vojáky přišel i Edvard Beneš, protože se musel za války domluvit se Stalinem, neb se dozvěděl, že Britové nechtějí uznat československou státnost v těch hranicích, které si představoval.

Se sovětskými vojsky přišla i československá Svobodova armáda, to byli samí ostřílení hoši, kteří přežili bitvy, o kterých se na západní frontě nikomu ani nezdálo. Cestou tito vojáci osvobodili celou řadu koncentráků a z nich vyšli věznění čeští komunisté, kteří opět přežili utrpení, které si nikdo dnes nedovedeme představit. Přežili, protože ze všech vězňů měli největší disciplínu a soudržnost.

Tito lidé pak obsadili státní správu. Byli to tvrdí hoši, kteří se z nějaké té mrtvoly neposrali a viděli taková zvěrstva, že proti tomu všechno ostatní byl jen čajíček, jak jsme si řekli, byli schopni solidní disciplíny a subordinace, všichni prozápadní demograti je navíc ještě jako obvykle podceňovali, hráli si svoje politické hry a intriky a dělali to tak dlouho, až sesadili sami sebe… Soudruh Gottwald se vrátil z Hradu a prezident všechny jeho podmínky přijal.

Komunisti byli schopni dostat do výstražné generální stávky miliony dělníků, měli svoje lidi na každém ministerstvu i policejní služebně a naše lidově demokratická vláda vznikla za jásotu obyčejných lidí. Asi jako když libtardi dneska tleskají Fialovi a nemohou se dočkat, až bude zavedena cenzura, aby jim to toho pokroku a evropských hodnot nikdo nemohl kecat.

A tak vládl Gottwald. Tehdejší progresívní mládež radostně udávala a daleko v čele to dělala umělecká fronta. Všichni ti Kohoutové, Kunderové a další, měli na svědomí spoustu zmařených kariér a v mnoha případech měli i krev na rukou. Komunismus si rozvracet nedáme. Zavedly se nové pořádky, zemědělství se zkolektivizovalo, došlo na obrovské majetkové přesuny, kolem hranic se postavil pořádný plot, protože z toho komunistického ráje pořád někdo utíkal a imperialisti sem pořád posílali nějaké agenty. Někteří agenti „se dostali“ až do nejvyšších pater komunistické strany a tak se s nimi vypořádali v řádných monstrprocesech.

Jenže se ukázalo, že tihle komunisti sice uměli převzít a upevnit moc, ale hospodářství jim jaksi moc nešlo. Udělat pracovní lágr je poněkud snadnější, než obchodovat na světových trzích. Navíc jim v SSSR umřel Stalin, přišel Chruščov, který Stalina moc nemusel a tak se i u nás postupně stalinisté poroučeli od moci a nahradila je jiná, poněkud umírněnější, komunistická klika. To je henta generace „osmapadesátníků,“ kteří dali hospodářství trochu do kupy, zvedli životní úroveň, vypořádali se s posledními materiálními dopady války a omilostnili ty, kteří přežili udávání Pavla Kohouta.

Bývalí stalinisté samozřejmě těžce nesli, že byli odstaveni od moci a potřebovali se nějak zase dostat na výsluní. A protože tehdy byla v kurzu demokratizace, stali se z nich ti největší demokrati a začali prosazovat socialismus s lidskou tváří. Volali po zrušení cenzury, volali po tržních reformách a postupně se zase dopracovali do vrcholných pater moci. Chtěli být nezávislí na Sovětském svazu, až se Brežněv naštval, začal se bát, že by mohli mít v kolektivní obraně Varšavské smlouvy díru jako Československo, navíc tady potřeboval mít zázemí pro jaderné rakety… a tak sem udělal invazi…

…na základě pozvání od bývalých osmapadesátníků, kteří nelibě nesli, že byli v průběhu šedesátých let odstaveni od moci. Invaze splnila účel, k moci přišla právě jejich klika, která se postarala o normalizaci. Zároveň se postarali o slušný hospodářský rozvoj, postavili statisíce bytů, dodnes se léčíme v jimi postavených nemocnicích, chodíme do jimi postavených sámošek, využíváme jimi postavené kulturní domy, bazény i sportoviště. Většina lidí si tehdy bez problémů postavila baráky a dodnes, když pojedete přes kteroukoliv vesnici, tak hned vidíte tu dobu, kdy si elektrikář z JZD postavil hrad, který konkuroval velikostí prvorepublikové doktorské vile.

Odstavení bývalí stalinisté a bývalí osmašedesátníci se transformovali v disent. A když už bylo jasné, že s nimi Brežněv, Andropov, Černěnko a Gorbi nechtějí nic mít, obrátili se na Západ. Tam je samozřejmě přivítali s otevřenou náručí, naučili je, jak se dělá soft power a ejhle, přišel rok 89 a znovu se zadařilo.

Ti osmapadesátníci byli vždycky lepší hospodáři. Bývalí stalinisté a osmašedesátníci se zase líp vyznali v moci.

S komunisty se sice nemluví, ale jak vidíte, jsme o třicet let dál, ale bývalí komouši jsou na ústavním soudu, sedí na Hradě, stále jsou ve vysokých státních funkcích a pořád se nám ty dvě skupiny komunistů hádají mezi sebou. Lustrační zákon jim spíš pomohl než uškodil. Běžní lidé na to koukají, občas se nechávají strhnout na tu či onu stranu, zpravidla na to doplatí a jsou pak vrcholně skeptičtí k jakémukoliv vývoji. V obou skupinách totiž vždycky byla celá řada lidí, kteří to mysleli dobře, kteří fakt chtěli pomoci a pak hořce zjišťovali, čemu dělali užitečné idioty.

Obě skupiny také přitahovaly bezskrupulózní kariéristy, kteří uměli vstupovat do strany ještě v říjnu 89, kteří dělali všechno možné, aby se přisáli na vhodný cecík a kteří se pak stali největšími komunistobijci, protože doba se změnila. Oni tak moc chtěli být komouši, ale strana je jaksi zradila. I Sovětský svaz je zradil… a tak se dali na módní vlnu antikomunismu. Do toho tady chodili pohrobci stalinistů, osmašedesátníků a disidentů, na které nezbyla funkce, nosili na tričkách nápisy, že s komunisty se nemluví a bojovali proti neškodné KSČM, protože to už bylo bezpečné a nic jim nehrozilo. Zkuste dneska nosit triko „Netoleruj Mohameda.“ Nebo to zkuste v Německu…

Druhá polovina dvacátého století je érou boje mezi dvěma klikami jedné strany. Vlastně až doteď. Obě strany v tomto boji používaly hesla o nejvyšších hodnotách, slibovaly, lákaly, medík kolem úst mazali, občas hromovaly nebo vyhrožovaly, ale zájem obyčejných lidí byl až na druhém místě. Hlavní bylo, upevnit moc. Hodně lidí se nechalo těmi hesly obloudit a šli s pány na led, aby si pak za ně zlámali nohy. To je dnešní český skepticismus. Je stejně logický, jako všechno to, co se za posledních sedmdesát let stalo.

Je symbolické, že o uplynulém víkendu na festivalu TrutnOFF se spolu sešli právě ti poslední pohrobci stalinistů, osmašedesátníků a disidentů v jednom a dali řeč s prezidentem Petrem Pavlem, který je zase pohrobkem dávných osmapadesátníků a normalizátorů. Dávní stalinisté, osmašedesátníci a disidenti, nosící trička, že s komunisty se nemluví, se dali do řeči s normalizátorem, který byl cvičen, aby je potíral. Třicet čtyři let po plyšáku se kruh uzavřel. Obě kliky uzavřely mír. Jakže se jmenovala ta komunistická ideologie? Dialektický materialismus? Inu, dialektika (tedy protiklad) právě skončila.

A když jsme tak pěkně viděli, že veškerý ten boj proti komunismu za komunismus vedený jedněmi komunisty proti druhým komunistům, je jen divadlo na lidi, aby se přidali k mocenské hře o trůny, když se nám všichni tak hezky vrátili do jednoho pytle, kam vždycky patřili, tak bych navrhoval všechny plastiky píply, agenty Pávky, Pavly Kohouty, Fremry a jim podobné, konečně poslat na smetiště dějin a říct si, že tahle etapa je konečně za námi a symbolicky od včerejška začít novou kapitolu. Kapitolu středoevropskou, kapitolu národní bez velmocenského rektálního alpinismu. Začněme kapitolu dějin, ve které si to svoje udržíme na vlastním hrbu a obejde se to bez Stalinů, Chruščovů, Breženěvů, Gorbačovů, Bushů, Obamů i Bidenů. První krok je vlastně jednoduchý… přestat naslouchat těm, kteří tu už od druhé světové války soustavně bojují o moc mnohokrát osvědčenou metodou – za pomoci cizích bodáků.

Jasné?

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý kdo pošle dar alespoň 350,- Kč, může si na oplátku vyžádat moji knihu. Kdo pošle alespoň 200,- Kč, může si stáhnout audioknihu.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.