Kraj to byl poměrně bohatý, takže i menší chalupníci uměli číst a po večerech sledovali dezinformace na dobových sociálních sítích.

Tehdy bylo čerstvě po válce o Rakouské dědictví. Prusové nejprve obsadili celé Slezsko a při druhém vpádu do Čech obsadili na čas i Prahu. Bedřich Veliký měl zájem, aby se jeho dobytá území rozvíjela co nejrychleji. Evropa se po Králi Slunce a Svaté inkvizici pomalu chystala na nový horor – stát s velkým S. Tam u „velkého Frice“ začala budoucí nadřazenost nordické rasy, pošilhávání po ruských územích na východě opět jednou zesílilo a začalo se přemýšlet, jak tato území dobýt. Tedy… hned jak se sjednotí německá území na západě. Už tehdy se snilo o společné sjednocené Evropě… jen tehdy ještě to chtěli dělat krví a železem a ne byrokracií.

Pruští emisaři tehdy nabízeli náboženskou svobodu a půdu. Slezsko muselo vzkvétat a přinášet do královské pokladny pořádné peníze. Tehdy došlo z českých území k poslední masové emigraci za víru. Vylidnily se prý celé vesnice. Především tam ve východních Čechách, odkud to do Slezska nebylo daleko. Sto let poté, co Jezuité vyhlásili projekt rekatolizace za úspěšně dokončený, se ukázalo, že jejich úspěch nebyl zase tak velký a i žáci Ignáce z Loyoly měli tendenci lhát jak Fiala. Po sto letech perzekucí a inkvizičních procesů se ukázalo, že Hus a Chelčický byli v národě zakořeněni mnohem hlouběji, než si páni páteři mysleli. Dvousetletý marketing sice hodně lidí zblbnul, ale zdaleka ne všechny. Dokonce i po této poslední emigraci zůstalo v zemích koruny České dost evangelíků na to, aby Josef II. vyhlásil Toleranční patent.

Tento poslední evangelický exodus také podnítil i poslední pronásledování těch, kteří odejít nechtěli. Přece jenom, poměry se uvolňovaly a o třicet let později to Císař Josef vyřešil. To nejhorší už bylo za nimi. Ale, když utíkají nevolníci a díky tomu začne ekonomika klesat, panstvo se naštve, zdůvodní si to hybridní válkou a začne hledat (p)ruské trolí farmy, aby ty dezinformace konečně vykořenilo. Historie se pořád opakuje, jen se mění kulisy…

V roce 1749 došlo i na Františka. Vrchnost se konečně domákla, odkud se šíří zrádný evangelický mor a František dostal obsílku, aby se dostavil k výslechu. Na to ovšem můj předek nečekal, v noci naložil žebřiňák, ženu i děti a vyrazil směrem k hranicím.

Spolu s dalšími Čechy pak dostali půdu uprostřed bažinatého slezského pralesa. Vojáci vykopali odvodňovací příkop a nechali budoucí sedláky, aby si nějak poradili.

Rodinná paměť obsahuje spoustu historek, které se shodují v tom, že život v Bedřichově Hradci byl velmi lopotný. Obklopeni mořem Němců si tam Češi vytvořili spoustu kulturních berliček, aby se neodrodili a udrželi si povědomí o svém původu. Osvojili si velmi černý humor, dosazeného luteránského faráře příliš neposlouchali a vyznávali víru, které se dnes říká pietistická. Není náhoda, že se dodnes opírá především o vlastní studium Písma, domácí bohoslužbu a ostražitost vůči nařízením shora.

Dvě stě let pak Škeříkovi žili v Bedřichově Hradci. Udrželi víru i jazyk. A není náhodou, že v západních Čechách, kam tito lidé pak přišli po Druhé světové válce, jsou potomci těchto reemigrantů vlastně jediní, kteří tam ještě udržují církev a umějí předat víru z rodičů na děti.

Český jazyk udrželi původní. Nedotčený Jungmannem či Preslem. Češtinu Bible Kralické, češtinu barokní, košatou na výrazy. Myslím si, že moje psaní je ovlivněno právě touto kombinací okolností. Mám rád jinotaje, hraju si rád se slovíčky, miluju ohýbání cizích slov a v naší rodině to tak dělají všichni. I ti, kteří nemají literární sklony. Husitskou revoluci zkrátka přežili ti, co ryli brázdu do historie perem a slovem, nikoliv ti, kteří používali palcát a cep.

Jediné, co moji předci neudrželi, bylo příjmení. Škeřík je pro Němce děsný jazykolam a tak si ho tamní matrikáři postupně upravovali k německému obrazu. Ze Škeříka se postupně stal Štěřík a díky německému pravopisu se to dnes píše Sterzik a vyslovuje německy „štercik“

Dnes žije v České republice 22 mužů s příjmením Sterzik a 22 žen s příjmením Sterziková. Všichni jsme tak či onak potomci Františka Škeříka, dezinformátora, na kterého si došlápla vrchnost. A pokud mohu soudit, všichni jsme stejní. Neuznáváme autority vzešlé z titulů či hodností, nemáme rádi, když nám z kazatelen či televizí věší bulíky na nos, jsme zaťatí ve víře, ale zároveň odbojní. Víme, že síla slova je silnější než síla zbraní, o pravdu se hádáme, snažíme se ji hledat, ale víme, že ji nikdy nebudeme vlastnit.

Čtyři století to na nás různí majitelé zaručených pravd zkoušeli, ale nic s námi nepořídili.

Daniel Vidlák

Článok pôvode vyšiel na portáli vidlakovykydy.