„Nejsou přitom patrné žádné dramatické změny v zemích Afriky nebo Středního východu, které by nárůst vysvětlovaly,“ všímá si Stojanov.

Nejtypičtější zákazník migrační mafie je mladý muž kolem dvacítky a tato populační kohorta viditelně roste rok od roku, pětiletku od pětiletky. Bodejť by nepřibývalo zájemců o plavbu, když se zvětšuje i celková množina lidí, ze které se rekrutují.

Mimochodem, ten demografický strom nám zároveň jasně říká, že co se objemu migrace týče, je tam ještě pořádný potenciál pro další růst v nadcházejících letech. Ty spodní sloupečky, to jsou děti ve věku 0-4, 4-9 a 10-14 let, které ještě nedospěly a sedí zatím pěkně doma u mámy. Ale dospějí během oněch 5, 10, 15 let a stanou se tím pádem zajímavou cílovou skupinou pro pašeráky. A je jich podstatně víc než těch dvacetiletých Afričanů teď. Vzhledem k nevalné výkonnosti afrických ekonomik, zejména v oblasti Sahelu, kde dochází k pekelnému snoubení „sucha a politické nestability“ s „nejvyšší porodností na planetě“, by bylo divné, kdyby se zrovna jim v mladém věku dařilo tak dobře, že je žádná Evropa nebude lákat.

Toto je mapa světa podle porodnosti (počet dětí na ženu). Jak je vidět, nacházíme se relativně nedaleko oblastí, kde jsou ta čísla nejvyšší na světě. Ano, pomalu klesají i v té Africe, ale pomalu, to je ten problém. A porodnost kolem 4-5 dětí na ženu v suchých oblastech nedaleko Sahary, ta mně osobně přijde dramatická dost. Z čeho tam přesně budou žít? Ani té pitné vody tam není zrovna hodně, a orná půda se taky nemnoží – na rozdíl od místních obyvatel.

Zde musím být ve své polemice spravedlivý a říci, že pan Stojanov použil slova dramatická změna, a to má tedy striktně vzato pravdu, ona tam ta porodnost je vysoká pořád, takže o změnu nejde, je to pořád stejně špatné. Jenomže přírůstek obyvatelstva je taky holt kumulativní proces a teď už ta absolutní čísla v zemích jako Senegal, Niger nebo Etiopie dosáhla takových hodnot, že se ta nadpočetná populace přelévá jinam. A, jak je vidno z demografického stromu, bude ještě hůř.

Jestliže osm milionů imigrantů z Ukrajiny nezpůsobilo žádný negativní dopad, tak si nedovedu představit, proč by to tak mělo být u 200 tisíc lidí přicházejících z Afriky a Středního východu.

Toto je typický způsob proimigrační argumentace. Vezmou se čísla z jednoho roku a celý argument se vede tak, jako by jiné roky vůbec neexistovaly. Jenže zase: je to kumulativní proces, a na jiné roky se tím pádem myslet musí.

Víte, co mě napadá jako nejbližší pochopitelný ekvivalent? Přibírání. Takové to blbé, nepříjemné přibírání na váze, které řeší většina lidí. Pokud řeknete, že přibrat kilo za měsíc není problém, taky máte technicky vzato pravdu, protože jedno kilo skoro nikdo nepozná.

Jenže i přibírání je kumulativní proces, a přibíráte-li kilo za měsíc po deset let, na konci těch deseti let je z vás pozemní velryba, která nevyleze do prvního patra po schodech a musí si sedat na židle z poctivé oceli, protože pouhé dřevo ji neunese. A úplně to samé platí o migraci. Kdyby čistě jednorázově dorazilo 200 000 lidí, tak by je jistě Evropa nějak vstřebala a nic by se nestalo. Jenže je to kumulativní proces, probíhá už od 90. let minulého století, a migranti z roku 2021, 2018, 2015 nebo třeba 1999 nikam nezmizeli. Žijí v komunitách, které se postupně zvětšují, nabalují, vytvářejí ta známá roztomilá ghetta, se kterými si žádný evropský stát neví moc rady, a ve kterých rádi loví dušičky radikální kazatelé, atd. atd. (Žádné negativní dopady, žádné negativní dopady, žádné negativní dopady…) Tamhle tisíc, tamhle pět tisíc, tamhle padesát tisíc, celkem brzy se dostanete na milióny.

Je úplně něco jiného poradit si s jednorázovou vlnou 200 000 lidí z rozvojového světa, versus když podobná kvanta dorážejí každý rok (a jistě, ono to kolísá, ale zase takový rok 2015 byl mnohem horší). Ten druhý proces se časem pěkně nasčítá.

A ještě další zavádějící věc: všimněte si toho „numerického přístupu“: srovnává se 8 milionů Ukrajinců s 200 000 Afričany, Pákistánci a Afghánci. Hrušky, jablka, vsjo rovno. Je vůbec zajímavé, že ten současný mainstreamový evropský liberalismus, který jinak silně hájí individualitu každého jednotlivce, ve věcech migrace ihned mentálně přepíná na zcela opačný režim: „všichni jsou vlastně stejní, naprosto nahraditelné a zaměnitelné figurky, stačí tedy jen počítat hlavy a vůbec neuvažovat nad tím, kdo pochází odkud a jaký je”. Jako kdyby lidé byli jen kostičky lega nebo třeba fazole, které se jen tak sypou na hromadu a podstatná je jenom velikost té hromady, nic jiného.

Jenže na původu a kultuře záleží. Kdyby osm milionů Ukrajinců dorazilo do Somálska nebo Pákistánu, tak by tam se svými světsky-ateistickými způsoby místním muslimům pěkně zvedli mandle. Kdežto v Evropě jsou kulturně na té samé lodi jako západnější Evropané a tím pádem moc „nevyčnívají“: chodili do škol stejného typu, učili se nějaké západní jazyky, používají sice cyrilici, ale umějí vesměs psát i latinkou, málokdo z nich je náboženský fanatik, jsou zvyklí na ukrajinské zákony, které se moc neliší od polských či německých atd.

Dvě stě tisíc absolventů nějakých senegalských a pákistánských medres, to jsou lidé z úplně jiného světa, který si umí představit leda pár veteránů-cestovatelů a řadovému Evropanovi je zcela cizí. Jsou nepřipravení na to, fungovat v sekulární vědeckotechnické civilizaci, která je charakteristická pro Evropu. Naše vlastní děti se na to připravují nejméně 8 let, ale běžně spíš 12-20, a tahle dlouhá přípravka samozřejmě těm migrantům z rozvojového světa schází, a v dospělosti už to nedoženete. (Jednotlivci možná, v masovém měřítku nikoliv.)

Dokonce i v Turecku, což je země převážně muslimského vyznání, vznikl těžký společenský konflikt s arabskými či pákistánskými migranty, protože turecká městská kultura, to je v podstatě Evropa s trochou povrchních exotických rysů, kdežto ti absolventi pákistánských medres si s sebou v hlavách nesou poněkud středověké vidění světa. A třeba takové turecké ženy to vůbec, ale vůbec neoceňují. Tím pádem mají v Turecku úplně ten samý typ problémů co v Evropě, i když teoreticky by si se svými muslimskými bratry měli rozumět lépe, než si s nimi rozumíme my. A politická opozice se v Turecku předhání se sliby, která strana je tvrději vykopne z Turecka zpátky domů.

Shodnu se s panem Stojanovem vůbec na něčem? Překvapivě ano: pokud se opravdu naplní černé scénáře a do Evropy vyrazí desítky, či stovky milionů lidí, bude to průser. Přesněji řečeno, skončíme, neboť s takovými kvanty lidí ze zcela jiných kulturních okruhů si naše stárnoucí státy neporadí; jejich kapacita něco dělat, platit a spravovat je napjatá k prasknutí už i teď. (Srovnejte například objem státních rozpočtů a objem vyplácených důchodů.)

Jenom z toho holt dělám jiný závěr než on. Je nejvyšší čas dohodnout se se severoafrickými zeměmi, kterým hrozí tentýž osud, a zavřít společnými silami Saharu. Je to bezvodá poušť, přes kterou vede jen pár zpevněných silnic. Přes patetické řeči o tom, jak nekonečné vlny zoufalců udělají cokoliv a překonají všechno, je to místo neslučitelné s lidským životem. Tamtudy prostě po vlastní ose, bez aktivní spolupráce pašeráků a zkorumpované policie, žádné milionové zástupy pěšky ani na kolech na sever neprojdou.

A měli bychom to udělat HNED (a oni to v Bruselu dobře vědí, proto teď taky evropští politici kmitají do Tunisu jeden za druhým a přinášejí místní nomenklatuře různé drahé dárky), protože ten kumulativní problém, který vznikl dlouholetou akceptací zanedbatelných a nevýznamných počtů lidí z rozvojového světa ročně, už i zemím jako Švédsko a Itálie poněkud přerostl přes hlavu.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.