Ti stejní, kteří křičeli o právu Ukrajiny na vstup do NATO i na jaderné zbraně, ti teď křičí, že Írán toto právo nemá a je dobře, že jeho ambice někdo zarazil. Být hrdým a suverénním státem totiž můžete být jen se souhlasem Spojených států. Pokud tento souhlas nemáte, jste součást osy zla a na obohacování uranu prostě nemáte nárok a když to nepochopíte, budete mít válku…

Doba unipolární (neboli imperiální) má (kromě spousty nevýhod pro porobené) i jednu výhodu. Impérium si prostě dokáže prosadit svou. Výpravy proti vzbouřencům jsou krátké, tresty exemplární a i když není žádný med, poslouchat císaře, poslouchají ho nakonec všichni a je mír. Multipolární svět je svět, kde si každý dělá co chce a každý druhý s tím mám problém. Multipolární svět je to, co se teď právě děje.

Před dvaceti roky měli Američané ještě dost sil do toho Iráku napochodovat a pokusit se tam zavést svoje pořádky. Stejně tak v Afghanistánu. Svoje pořádku už zavést nedokázali, ale boty jejich pěchoty ještě prochodily celou zemi. Dnes USA dokáží použít svoje protibunkrové bomby a pak ohlásit absolutní úspěch a zničení íránského jaderného programu, ale žádná pěchota, která by to zkontrolovala, se nikde nehromadí a nikdo to ani neplánuje. Imperiální pokračování politiky jinými prostředky se v podstatě změnilo v nájezdy.

Írán dneska v odvetě amerického útoku zasáhl základnu USA v Kataru. Leckdo se šklebil nad bezzubou reakcí, ale najednou se nedá letět do Dubaje ani do Emirátů… Jak dlouho si tyto státy mohou dovolit, aby tam nejezdili zazobaní turisté? Jak dlouho vydrží tamní ekonomika založená na solidnosti? Za jak dlouho se v Dubaji propadnou ceny nemovitostí?

Mám jednoho čtenáře, který mi před čase poslal bustu Donalda Trumpa, kterou vyrobil po jeho zvolení. Dal jsem si ji do pracovny. Tento Donald má v rukou bombu. Bylo to velmi věštecké dílo. Dostal jsem pak ještě několik kopií, které rozdávám těm, kteří ke mě přijdou v dobré vůli.

Nikdy jsem neměl radost z toho, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Upozorňoval jsem, že to udělá a upozorňoval jsem, proč to udělá a upozorňoval jsem, že je na delší straně páky, ale radost jsem z toho rozhodně neměl a odmítám se v této válce ohánět nějakou spravedlností či napravením historických křivd. Necítím žádné potěšení, když se staré křivdy napravují vytvářením nových.

Stejně tak nemám žádnou radost, že Izrael zaútočil na Írán. Jsem schopen vnímat důvody, proč to udělal a jsem schopen vnímat pozici Donalda Trumpa, ale nemyslím si, že to nějak zlepší náš svět. Naopak. Vidím, jak se splachují do záchodu poslední zbytky mezinárodního uspořádání vzniklého z výsledků Druhé světové války a spolu se strachem z USA odchází i respekt. Když končí uspořádání vzniklé z jedné války, začíná se zadělávat na novou válku. Ne, nemusí to být válka vysoké intenzity. Írán v Kataru ani v Emirátech vlastně nemusí nic trefit. Stačí, že tam bude uzavřený vzdušný prostor…

Íránský prezident jel v pondělí do Moskvy. Co bude řešit s Putinem? Jednoduché otázky – co udělá Rusko, když Írán udělá Američanům a Izraelcům to a to? Co udělá Rusko, když Izrael udělá Íránu to a to? Co udělá Rusko, když Američané udělají toto a toto? Začíná svět, kdy si včerejší spojenci budou vrážet kudly do zad, včerejší smlouvy budou zítra neplatné a kdy povedete války, ale zároveň budete obchodovat a bomby na vaše hlavy dopraví drony plné komponentů z vaší vlastní továrny…

Já se nedivím, že Ukrajinci odmítají mobilizaci a dělají všechno pro to, aby se vyhnuli frontě. Nedivím se, že Íránci křičí „smrt Chameneímu.“ Nedivím se, že Izrael bojuje proti Hamásu a zároveň probíhají masové demonstrace proti této válce a vlastně už se ani nedivím, že Svatá Gréta pluje Palestincům na pomoc a Izraelci ji pak letecky deportují domů. A co je nejhorší, já už se vlastně ani nedivím tomu, že Hamás udělá nájezd na Izrael a vraždí při tom všechno, co se pohne.

Já už se jen divím, že přes masový příliv uprchlíků je v Německu ještě pořád relativní klid a je tam klid i přes ty desítky útoků nožem denně. Divím se, že se ve Francii ještě mluví francouzsky a nehoří jim půlka území při islamistickém povstání. Divím se, že Británie ještě pořád není chalífát, i když k tomu má nakročeno. Divím se, že lidem u nás je to všechno jedno, byť se za poslední čtyři roky všechny problémy značně přiblížily k našim hranicím.

Divím se, že se budeme zavazovat k pěti procentům HDP na zbrojní výdaje, které díky grýndýlu budou vlastně méně než jedno procento před deseti lety. Divím se, že budeme vyhazovat největší částku v dějinách této země z okna za zálohy na zbraně, které nejspíš ani nepřijdou, protože mezi spojencem a nepřítelem je rozdíl už jen pár měsíců a jedny volby. Divím se, že už jsme otupěli, protože před dvěma roky jsme plnili Václavák kvůli daleko menším hříchům této vlády.

Divím se, že jsme, ústy našeho kinderministra zahraničí, henta hrdá, nezávislá a suverénní země, která ale nemá žádnou jinou ambici než poklonkovat mocným a platit jim za jarlyk stále rostoucí mírový tribut.

Divím se, že politiku neposlušnosti tady deklaruje jen politická Popelka – hnutí STAČILO! Přesto se odvažuji doufat, že se staneme novým Táborem i Orebem, protože se opíráme o ty stejné Čechy, kteří v nouzi nejvyšší zatnuli zuby, naházeli peníze do kádí či je poslali na stavbu Národního divadla. Elity u nás vždycky přišly až nakonec. U nás se začíná po krejcarech. Jsme na to připraveni.

Odvažuji se doufat, že rozbouřené vody mezinárodní politiky nám mohou umožnit i nějaké výdobytky a chci věřit, že tento národ ještě neřekl poslední slovo. Chci věřit, jsme ještě neztratili v sebe víru a od malých cílů se znovu vzepneme k těm velkým. Věřím, že v době, kdy se velký svět rozpadá na prvočinitele, bude se náš malý národní svět sjednocovat. Věřím, že nám ještě zůstaly pracovité ruce, i když už poněkud zestárly a mladým jsou pro smích.

A tomu zbrojení o pěti procentech HDP = čtvrtině státního rozpočtu řekneme STAČILO!

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz