Myslím, že jsme se docela dobře posunuli z období před listopadem, z doby, kdy se nic nesmělo, do dnešního modelu “kdy se nic nehodí” a perverzní hyperkorektnosti.

Mně úplně nepřipadá, že by nám někdo oficiálně zakazoval se vyjádřit. Myslím si dokonce, že svobodných projevů je až nezdravě mnoho. Každý je expert na všechno, především pak na morálku a činy těch druhých, a díky prokletí takzvaných sociálních sítí, které udělaly z veřejného prostoru pavlač v tom nejhorším smyslu slova, je publikováno a souzeno vše a všemi. Takže restrikci o odsouzení oficiální daleko předběhne ta mediální a společenská. Hezky postaru – bez důkazů a znalosti detailu.

Takže si myslím, že spousta lidí si vytvoří vlastní autocenzuru, která jim alespoň částečně zajišťuje psychickou rovnováhu v normálním každodenním životě.

Mně osobně svoboda projevu nechybí, ale dávám si přeci jen hezky postaru pozor na pusu.

Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař

Především si myslím, že největší hrozbou pro svobodu projevu, a tudíž i svobodu myšlení, jsme my sami. Není možné si nevšimnout, jak se mění každým dnem atmosféra ve společnosti, a jak je odlišná třeba od takových devadesátých let, kdy bylo nemyslitelné, aby někdo někoho káral nebo popotahoval za svobodný projev, byť byl sebebizarnější, sebelživější nebo sebepitomější. Což je za mne v pořádku. Dnes jsme dospěli do bodu, kdy lidé omezují sami sebe autocenzurou, dávají si pozor na to, co říkají, a trochu to začíná připomínat dusná sedmdesátá léta. Motivace k tomu je rozličná u každého z nich. Převažuje postupně strach z nálepkování a zařazení mezi nechápavé hlupáky, dezinformátory a nedej bože šiřitele poplašných zpráv. Jiní úmyslně v sobě svobodu myšlení popírají, protože svobodní sami nikdy nebyli. No a jsou tací, kteří jsou jen líní přemýšlet a přijímají nesvobodu v podobě diktátu jednoho a jediného správného názoru z pohodlnosti či hlouposti. A máme tu skupinu potlačovatelů svobody, kteří ať z hlouposti nebo prospěchu vyznávají novodobá božstva a ideologické postuláty, a činí se tak sami společensky výjimečnými s pocitem jakési morální nadřazenosti. Ti jsou největším ohrožením jakékoli svobody. Druhým elementem pro ohrožení svobody myšlení je naprosté selhání současného akademického prostředí, protkaného indoktrinací, ideologizací a absencí kritického myšlení.

Radek Suchý, advokát

Nezřízené ambice průměrných lidí, kteří nedokáží vyniknout vlastní prací. To, co jim chybí v invenci nahrazují horečnou a aktivistickou činností. V případě politiků v uzavřených stranických sekretariátech. Hledají ve svém okolí podobné typy lidí, protože jejich síla je nejen v konformitě ke globalizované společnosti, ale i spojenectví, které jim zaručuje pohodlí davu. Potřebují zabít každou individualitu, která ohrožuje vylobbovaná a vykřičená místa nahoře. Jejich agresivita je přímo úměrná úsilí, které tomu musí věnovat. Problém je, že toto úsilí společnosti nic nepřináší.

Zásadním atakem na svobodu slova byla televizní krize v roce 2000. Tehdy se skupině politiků a aktivistů podařilo veřejnosti vnutit, že je ohrožena svoboda slova. Vzhledem k tomu, že tehdejší pluralitní mediální scéna a parlamentní demokracie nebyly tak silné a neměly odvahu tento útok odvrátit, potýkáme se s tímto dědictvím dodnes. Samolibost neschopných s mocnými institucemi v zádech je navíc umocněna zahraničními vlivy, které tento destruktivní prvek liberální demokracie posilují.

Za obrovský problém vzhledem k současným ekonomickým potížím, považuji to, že je stále méně lidí pro které je svoboda slova hodnotou a základním kamenem demokratické společnosti.

Kateřina Dostálová, galeristka

Na domácí půdě mizerná Fialova vláda a především ministr vnitra Rakušan. Špatná politická a geopolitická rozhodnutí vedly ke zhoršení ekonomické i bezpečnostní situace. Vzniklé problémy vláda jednoduše neuměla vyřešit v odpovídajícím čase a za rozumných nákladů. Na kritiku vláda reagovala vypínáním serverů, ostrakizací opozice a označením oponentních hlasů za “dezoláty”. Takhle zpravidla jedná mafie, a nikoliv demokraticky zvolená vláda. V globálním měřítku, až na vzácné výjimky, se ale podobně chová celý Západ. Vede civilizaci ke kraji útesu. Bohužel.

David Martínek, producent a režisér

Jsme to my sami.

Díky nebývalé inflaci informací a zpráv o čemkoliv nestačíme číst vše a podvědomě inklinujeme jen k tomu, co nám nabízí naše vidění světa. Je to logické, protože kritika nás samých není emočně příjemný vjem. A když si tedy můžeme vybrat a navíc takovou zprávu otiskne Deník, odvysílá Televize a připojí se Odborník, není o pravdě pochyb.

Vše ostatní jsou dezinformace, jejíž cílem je boj proti pravdě. Naší pravdě.

Jak bylo těžké uvěřit jednotlivým “bláznům” v 30. letech, že Židé nevlastní Zeměkouli, když si to myslíme dodnes. A vzpomeňme na lékaře Galéna, kterého i s kufříkem ušlapali. Odvážil se mít vlastní názor, ale byl sám. Nejhorší cenzoři jsme tak my, protože si nejsme svou pravdou jisti.

Lukáš Pollert, lékař

Kromě všech těch už jinými respondenty zmíněných příčin, které bych zbytečně souhlasně opakoval, vnímám příčiny dvě, často zapomínané. Tou první je ztráta smyslu pro humor, dnes akutní na téměř všech debatujících stranách a ve všech názorových bublinách a z ní vyrůstající tendence se vzájemně překřikovat a umlčovat, jakou jsem zrovna nedávno měl tu paradoxní čest nezúčastněně sledovat na konferenci týkající se právě svobody projevu. Ta druhá se dá vyjádřit citátem už nevím koho, ale byl to nějaký starý moudrý Američan: “Když se svoboda přestává vytrvale pěstovat, krní.”

Benjamin Kuras, spisovatel, dramatik, překladatel a publicista

Článok pôvodne vyšiel na portáli Sosp.