Velký bratr tehdy všem názorně ukázal, že velmoc nemá přátele, jen zájmy. Přáteli jsme byli jen do té chvíle, dokud zájmy SSSR byly v souladu s českými zájmy. Jakmile tomu tak nebylo, následovalo pokračování politiky jinými prostředky. Nic nepomohly ty tisíce a miliony vyvěšovaných rudých vlajek na Prvního máje. Nic nepomohly ty jásavé nápisy, že se Sovětským svazem na věčné časy. Nepomohly sochy Stalinovi, nepomohlo jejich pozdější zbourání, Nepomohly velmi blízké vazby na Kreml, nepomohly návštěvy našich papalášů tam, ani jejich papalášů tady. Situaci křížících se zájmů, které měly svůj geopolitický přesah, nevyřešili diplomati, ale kulomety. Po kolikáté už?

Následovalo bezčasí… s Husákem. Dokázal přesvědčit sovětské politbyro, že si s tím tady poradí. Sovětská vojska tu sice zůstala, ale místo na popraviště se chodilo do kotelen. Místo do gulagu se šlo do podřadné práce. Husák měl politiku zmírňování následků. Okupant si tu nechal statisícový dohled, někteří šli od válu a jiní udělali závratnou kariéru, ale žádné masové přesuny majetku se neodehrály… Politika omezené suverenity, ale bez prolité české krve.

Během těchto časů jsme byli třetí země světa, která měla kosmonauta ve vesmíru, v Praze postavily se tři trasy metra, připravila se místa pro čtyři jaderné elektrárny, jedna se dokončila, jedna rozestavěla, značně se zlepšila dostupnost bytů (co bychom dnes za tehdejší podmínky jejich získání dali, že?), v zemi bylo bezpečno, podržela si značný a rozvinutý zahraniční obchod a živila statisíce ekonomických migrantů z Vietnamu a dalších zemí. Jo, asi by se tomu dalo říkat diktatura, ale byla to snesitelná diktatura. V Příbrami se uran netěžil tak jako v Nigeru… Děti u nás nepracovaly, jako v Nigérii. Ženy nechodily zahalené a mohly do školy… narozdíl od Saúdskké arábie. Věznice u nás nevypadaly jako na Salvadoru.

Ne, nebyla to svobodná doba, ale byla to doba, kdy lidi drželi pohromadě. Kdy si navzájem pomáhali zmírňovat svojí situaci. Svoboda byla nedosažitelná, ale vzájemnosti bylo víc než dost. Byli jsme pod cizí mocností, ale byli jsme jeden nerozdělený národ. Zmírňovali jsme následky. Nic víc se dělat nedalo a tak jsme dělali dobře alespoň to, co dělat šlo.

Dnes jsme teoreticky právní stát, plně suverénní a bez okupačních vojsk. Ale naše vláda je ve vleku nového Velkého bratra tak, jak husákovci nikdy nebyli. Tehdy jsme tu měli cizí vojska, ale vlastní vládu. Dneska nemáme vlastní vojska, ale máme cizí vládu. Jsme pro ni jen sprostý materiál určený k tomu, aby pracoval na jejich evropské hodnoty. Zkuste ve kterémkoliv Fialově projevu škrtnout slovo „evropské“ a nahradit slovem „sovětské.“ Pak spočítejte četnost a porovnejte s nějakým projevem Jakeše, Bilaka nebo Husáka. A hned víte, kolik suverenity ve skutečnosti máme. I bez amerických tanků.

Další zrcadlo jsme od vlády i prezidenta dostali nedávno. V Plzni došlo k brutálnímu znásilnění a pokusu o vraždu. A všichni papaláši se starali především o to, aby se nemluvilo o kolektivní vině Ukrajinců. Nikdo pro tu dívčinu a její rodinu ani nehnul prstem. Poplivaná ukrajinská holčička se dostala až na Hrad. Znásilněná česká holka stála jen za pár řádků na fejsbůku. Občane! nezajímáš nás. Ani tehdy ne, když jsi se stal obětí. To byl vzkaz z vlády. My se staráme o nejvyšší evropské hodnoty, co je nám do nějakých čecháčků, že?

Přesto se někdo zajímal… Jindra Rajchl s Petrou Rédovou a Jirkou Černohorským. Spojili se s její rodinou, nabídli jí pomoc a zorganizovali sbírku. Že to neudělali vládní politici, to se dalo čekat, ale jinak to mohl to udělat kdokoliv. V PRO nejsou jediní, kteří říkají, že kopou za tento národ. Iniciativ máme neurekom. Naplnit sál lidmi a mluvit tam o tom, co udělat pro naší suverenitu, to už umí kdekdo. Tolik adeptů na politiku, tolik adeptů na záchrance národa, tolik slov, tolik debat, tolik videí a statusů… ale reálně něco udělali tihle tři. Kde jsou ostatní zavedené pronárodní strany? Kde jsou ti, kteří prohlašují, že to s naším národem myslí dobře, lépe a nejlépe? Kde jsou všichni ti, kteří vědí, že PRO není správná cesta? Teď byla příležitost převést slova v činy…

Ukázaly se i další věci… jako, že státní psychologická pomoc rodině spočívala v tom, že dostali seznam psychologů… kteří neměli čas. Prý za půl roku… Takhle se tady dneska dělá péče pro těžce traumatizovanou holku. Ještě, že Rédová má nějaké kontakty a zařídila někoho, kdo si čas udělal. Jinak by se neodehrálo nic. Jsi Čech a jsi tady doma? Trhni si nohou, vláda má na starosti důležitější věci, než znásilnění a pokus o vraždu.

Jan Cemper se také vyznamenal… Jakmile zjistil, že se Rajchl snaží pomoci, hned začal šířit status, že tak činí proti vůli té rodiny. Když se pak ukázalo, že lže, jako když tiskne, tak svůj status smazal a později napsal slizké a odporné vysvětlení. Jo, to bylo řečí o etickém kodexu Manipulátorů. To bylo řečí o tom, jak si vše ověřují… ve skutečnosti prostě Cemper slouží správnému narativu a píše to, co vyhovuje straně a vládě. Rozkaz zněl jasně, z PRO nesmí vzejít žádné dobro. Cempere, doteď jsem se ti vysmíval a trochu tě i litoval. Odteď tebou pohrdám a doufám, že celá republika uvidí, jak děláš své Manipulátory. Chtěl jsem to tady rozmáznout víc, protože jsem včera seděl s Petrou Rédovou a poslouchal jsem podrobnosti, ale nestojíš mi za to. Brát si do huby znásilněnou holku a pokoušet se sabotovat pomoc pro ní a její rodinu, to není jen odporné, to je nízké. Člověk, který otravuje studny, si ohledy nezaslouží.

Ještě nejsme ztraceni. Ještě ne. Ještě jsou tu tací, kteří to nevzdali a i když mají svázané ruce, alespoň zmírňují následky. I když nemohou dosáhnout všeho, co by chtěli, zkoušejí dosáhnout alespoň něčeho. Raději zapálí malou svíčku, než aby proklínali tmu. Petro, Jindro, jsem rád, že jdu po této cestě zrovna s vámi. Zase se mi vyjasnilo, kdo dělá hubou a kdo dělá rukama.

Tentokrát žádné peníze pro mě. Dneska prosím přispějte té dívce z Plzně a její rodině. Dnes během dne by se mělo zveřejnit číslo účtu na sbírku pro ni. Jakmile bude, okamžitě ho také zveřejním.

Ať to děvče vidí, že naše země ještě stojí za to a všichni se neodrodili. Ať vidí, že bude mít zastání, ať je ona první, která pozná, že se blíží nová doba. Doba nového pokusu o českou cestu dějinami. O cestu, kde nebudeme rohožkou žádné velmoci. Ať vidí, že jsou tu lidi, kteří nezapomněli, v čem spočívá lidství. Ať vidí, že všechno není ztraceno a nové národní obrození právě začalo. Ne, moc se toho udělat nedá, ale postarejme se, aby se udělalo alespoň to, co se udělat dá.

Ať je naším novým začátkem právě toto symbolické datum. Datum omezené suverenity, datum omezených možností, datum omezené svobody. Ať jednou historici napíší, že právě dneska začala nová česká cesta dějinami, která všechny ty neblahé důsledky vymazala a vynahradila.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.